Job 13

Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.

Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.

Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.

Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.

Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.

Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?

Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?

V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.

Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.

Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.

Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?

By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.

Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.

Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?

Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:

Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,

A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;

Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.