Job 14

Et menneske, født av en kvinne, lever en kort tid og mettes med uro.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Som en blomst skyter han op og visner, han farer bort som skyggen og holder ikke stand.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Endog over en sådan holder du dine øine åpne, og mig fører du frem for din domstol!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Kunde det bare komme en ren av en uren! Ikke én!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Når hans dager er fastsatt, hans måneders tall bestemt hos dig, når du har satt ham en grense som han ikke kan overskride,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

så vend ditt øie bort fra ham, så han kan ha ro så vidt at han kan glede sig som en dagarbeider ved sin dag!

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

For treet er det håp; om det hugges, så spirer det igjen, og på nye skudd mangler det ikke;

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

om dets rot eldes i jorden, og dets stubb dør ut i mulden,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

så setter det allikevel knopper ved eimen av vannet og skyter grener som et nyplantet tre.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Men når en mann dør, så ligger han der, når et menneske opgir ånden, hvor er han da?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Som vannet minker bort i en sjø, og som en elv efterhånden blir grunnere og tørker ut,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

så legger et menneske sig ned og reiser sig ikke igjen; så lenge himmelen er til, våkner de ikke - de vekkes ikke op av sin søvn.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

Å om du vilde gjemme mig i dødsriket og skjule mig der til din vrede var over - om du vilde sette mig et tidsmål og så komme mig i hu!

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

Når en mann dør, lever han da op igjen? Alle min krigstjenestes dager skulde jeg da vente, til min avløsning kom;

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

du skulde da rope, og jeg skulde svare dig; efter dine henders verk skulde du lenges.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Men nu teller du mine skritt og akter stadig på min synd.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Forseglet i en pung ligger min brøde, og du syr til over min misgjerning.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Men som et fjell faller og smuldres bort, og en klippe flyttes fra sitt sted,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

som vannet huler ut stener og flommen skyller bort mulden, således gjør du menneskets håp til intet;

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

du overvelder ham for alltid, og han farer bort; du forvender hans åsyn og lar ham fare.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Kommer hans barn til ære, da vet han det ikke, og blir de ringeaktet, da blir han det ikke var.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Bare over ham selv kjenner hans legeme smerte, og bare over ham selv sørger hans sjel.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.