Job 14

Der Mensch, vom Weibe geboren, ist kurz an Tagen und mit Unruhe gesättigt.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Wie eine Blume kommt er hervor und verwelkt; und er flieht wie der Schatten und hat keinen Bestand.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Dennoch hast du über einen solchen deine Augen geöffnet, und mich führst du ins Gericht mit dir!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Wie könnte ein Reiner aus einem Unreinen kommen? Nicht ein einziger!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Wenn denn bestimmt sind seine Tage, die Zahl seiner Monde bei dir sind, wenn du ihm Schranken gesetzt hast, die er nicht überschreiten darf,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

so blicke von ihm weg, daß er Ruhe habe, bis er wie ein Tagelöhner seinen Tag vollende.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Denn für den Baum gibt es Hoffnung: wird er abgehauen, so schlägt er wieder aus, und seine Schößlinge hören nicht auf.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Wenn seine Wurzel in der Erde altert, und sein Stumpf im Boden erstirbt:

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

vom Dufte des Wassers sproßt er wieder auf und treibt Zweige wie ein Pflänzling.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Der Mann aber stirbt und liegt da; und der Mensch verscheidet, und wo ist er?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Es verrinnen die Wasser aus dem See, und der Fluß trocknet ein und versiegt:

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

so legt der Mensch sich hin und steht nicht wieder auf; bis die Himmel nicht mehr sind, erwachen sie nicht und werden nicht aufgeweckt aus ihrem Schlafe.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

O daß du in dem Scheol mich verstecktest, mich verbärgest, bis dein Zorn sich abwendete, mir eine Frist setztest und dann meiner gedächtest!

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

(Wenn ein Mann stirbt, wird er wieder leben?) Alle Tage meiner Dienstzeit wollte ich harren, bis meine Ablösung käme!

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Du würdest rufen, und ich würde dir antworten; du würdest dich sehnen nach dem Werke deiner Hände.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Denn nun zählst du meine Schritte; wachst du nicht über meine Sünde?

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Meine Übertretung ist versiegelt in einem Bündel, und du hast hinzugefügt zu meiner Missetat.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Und doch, ein Berg stürzt ein, zerfällt, und ein Fels rückt weg von seiner Stelle;

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Wasser zerreiben die Steine, ihre Fluten schwemmen den Staub der Erde hinweg; aber du machst zunichte die Hoffnung des Menschen.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Du überwältigst ihn für immer, und er geht dahin; sein Angesicht entstellend, sendest du ihn hinweg.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Seine Kinder kommen zu Ehren, und er weiß es nicht; und sie werden gering, und er achtet nicht auf sie.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Nur um ihn selbst hat sein Fleisch Schmerz, und nur um ihn selbst empfindet seine Seele Trauer.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.