Job 11

A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

Sofar iz Naama progovori tad i reče:

Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

"Zar na riječi mnoge da se ne odvrati? Zar će se brbljavac još i opravdati?

Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

Zar će tvoje trice ušutkati ljude, zar će ruganje ostat' neizrugano?

Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

Rekao si: 'Nauk moj je neporočan, u očima tvojim čist sam i bez ljage.'

Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

Ali kada bi Bog htio progovorit' i otvorit usta da ti odgovori

Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

kada bi ti tajne mudrosti otkrio koje um nijedan ne može doumit', znao bi da ti za grijehe račun ište.

Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

Možeš li dubine Božje proniknuti, dokučiti savršenstvo Svesilnoga?

Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

Od neba je više: što još da učiniš? Od Šeola dublje: što još da mudruješ?

Delší jest míra její než země, a širší než moře.

Duže je od zemlje - šire je od mora!

Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

Ako se povuče, ako te pograbi, ako na sud preda, tko će mu braniti?

Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

Jer on u čovjeku prozire prijevaru, vidi opačinu ako i ne gleda.

Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

Čovjek se bezuman obraća k pameti i divlji magarac uzdi se pokori.

Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

Ako li srce svoje ti uspraviš i ruke svoje pružiš prema njemu,

Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

ako li zloću iz ruku odbaciš i u šatoru svom ne daš zlu stana,

Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

čisto ćeš čelo moći tad podići, čvrst ćeš biti i bojati se nećeš.

Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

Svojih se kušnja nećeš sjećat' više kao ni vode koja je protekla.

K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

Jasnije će tvoj život sjat' no podne, tmina će se obratit' u svanuće.

Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

U uzdanju svom živjet ćeš sigurno i zaštićen počivat ćeš u miru.

A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

Kad legneš, nitko te buniti neće; mnogi će tvoju tražiti naklonost.

Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

A zlikovcima ugasnut će oči, neće im više biti utočišta: izdahnut', bit će jedina im nada."