Job 10

Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

Kad mi je duši život omrznuo, nek' mi tužaljka poteče slobodno, zborit ću u gorčini duše svoje.

Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

Reću ću Bogu: Nemoj me osudit! Kaži mi zašto se na me obaraš.

Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

TÓa što od toga imaš da me tlačiš, da djelo ruku svojih zabacuješ, da pomažeš namjerama opakih?

Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

Jesu li u tebe oči tjelesne? Zar ti vidiš kao što čovjek vidi?

Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

Zar su ti dani k'o dani smrtnika a kao ljudski vijek tvoje godine?

Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

Zbog čega krivnju moju istražuješ i grijehe moje hoćeš razotkriti,

Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

kad znadeš dobro da sam nedužan, da ruci tvojoj izmaknut ne mogu?

Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

Tvoje me ruke sazdaše, stvoriše, zašto da me sada opet raščiniš!

Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

Sjeti se, k'o glinu si me sazdao i u prah ćeš me ponovo vratiti.

Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

Nisi li mene k'o mlijeko ulio i učinio da se k'o sir zgrušam?

Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

Kožom si me i mesom odjenuo, kostima si me spleo i žilama.

Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

S milošću si mi život darovao, brižljivo si nad mojim bdio dahom.

Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

Al' u svom srcu ovo si sakrio, znam da je tvoja to bila namjera:

Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

da paziš budno hoću li zgriješiti i da mi grijeh ne prođe nekažnjeno.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

Ako sam grešan, onda teško meni, ako li sam prav, glavu ne smijem dići - shrvan sramotom, nesrećom napojen!

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

Ispravim li se, k'o lav me nagoniš, snagu svoju okušavaš na meni,

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

optužbe nove na mene podižeš, jarošću većom na mene usplamtiš i sa svježim se četama obaraš.

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

Iz utrobe što si me izvukao? O, što ne umrijeh: vidjeli me ne bi,

A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

bio bih k'o da me ni bilo nije, iz utrobe u grob bi me stavili.

Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

Mog su života dani tako kratki! Pusti me da se još malo veselim

Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

prije nego ću na put bez povratka, u zemlju tame, zemlju sjene smrtne,

Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

u zemlju tmine guste i meteža, gdje je svjetlost slična noći najcrnjoj."