II Corinthians 3

Do we begin again to commend ourselves? or need we, as some others, epistles of commendation to you, or letters of commendation from you?

Začínáme opět sami sebe chváliti? Zdaliž potřebujeme, jako někteří, schvalujících listů k vám, nebo od vás k jiným?

Ye are our epistle written in our hearts, known and read of all men:

List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všickni lidé.

Forasmuch as ye are manifestly declared to be the epistle of Christ ministered by us, written not with ink, but with the Spirit of the living God; not in tables of stone, but in fleshy tables of the heart.

Nebo to zjevné jest, že jste vy list Kristův, zpravený skrze přisluhování naše, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých.

And such trust have we through Christ to God-ward:

Doufání pak takové máme skrze Krista k Bohu,

Not that we are sufficient of ourselves to think any thing as of ourselves; but our sufficiency is of God;

Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest.

Who also hath made us able ministers of the new testament; not of the letter, but of the spirit: for the letter killeth, but the spirit giveth life.

Kterýžto i hodné nás učinil služebníky Nového Zákona, ne litery, ale Ducha. Nebo litera zabíjí, ale duch obživuje.

But if the ministration of death, written and engraven in stones, was glorious, so that the children of Israel could not stedfastly behold the face of Moses for the glory of his countenance; which glory was to be done away:

A poněvadž přisluhování smrti, literami vyryté na dskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu oblíčeje jeho, kteráž pominouti měla,

How shall not the ministration of the spirit be rather glorious?

I kterakž by tedy ovšem přisluhování Ducha nemělo býti slavné?

For if the ministration of condemnation be glory, much more doth the ministration of righteousness exceed in glory.

Nebo poněvadž přisluhování pomsty slavné bylo, mnohemť se více rozhojňuje v slávě přisluhování spravedlnosti.

For even that which was made glorious had no glory in this respect, by reason of the glory that excelleth.

Nebo to, což oslaveno bylo, aniž oslaveno bylo v té částce, u přirovnání převýšené slávy nového přisluhování.

For if that which is done away was glorious, much more that which remaineth is glorious.

Nebo poněvadž to pomíjející slavné bylo, mnohemť více to, což zůstává, jestiť slavné.

Seeing then that we have such hope, we use great plainness of speech:

Protož majíce takovou naději, mnohé svobody užíváme,

And not as Moses, which put a vail over his face, that the children of Israel could not stedfastly look to the end of that which is abolished:

A ne jako Mojžíš, kterýž kladl zástření na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející.

But their minds were blinded: for until this day remaineth the same vail untaken away in the reading of the old testament; which vail is done away in Christ.

Ale ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnešního dne to zastření v čítání Starého Zákona zůstává neodkryté; nebo skrze Krista toliko se odnímá.

But even unto this day, when Moses is read, the vail is upon their heart.

Protož až do dnešního dne, když se čtou knihy Mojžíšovy, zastření jest položeno na jejich srdci.

Nevertheless when it shall turn to the Lord, the vail shall be taken away.

Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňato bude zástření.

Now the Lord is that Spirit: and where the Spirit of the Lord is, there is liberty.

Nebo Pán Duch jest, a kdež jest Duch Páně, tuť i svoboda.

But we all, with open face beholding as in a glass the glory of the Lord, are changed into the same image from glory to glory, even as by the Spirit of the Lord.

My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.