II Corinthians 3

Začínáme opět sami sebe chváliti? Zdaliž potřebujeme, jako někteří, schvalujících listů k vám, nebo od vás k jiným?

Begynner vi atter å gi oss selv skussmål, eller mon vi, således som visse folk, trenger til skussmålsbrev til eder eller fra eder?

List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všickni lidé.

I er vårt brev, innskrevet i våre hjerter, kjent og lest av alle mennesker,

Nebo to zjevné jest, že jste vy list Kristův, zpravený skrze přisluhování naše, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých.

idet det blir vitterlig at I er Kristi brev, tilblitt ved vår tjeneste, innskrevet ikke med blekk, men med den levende Guds Ånd, ikke på stentavler, men på hjertets kjødtavler.

Doufání pak takové máme skrze Krista k Bohu,

Men en sådan tillit har vi til Gud ved Kristus,

Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest.

ikke at vi av oss selv duer til å uttenke noget som av oss selv, men vår duelighet er av Gud,

Kterýžto i hodné nás učinil služebníky Nového Zákona, ne litery, ale Ducha. Nebo litera zabíjí, ale duch obživuje.

som og gjorde oss duelige til å være tjenere for en ny pakt, ikke for bokstav, men for Ånd; for bokstaven slår ihjel, men Ånden gjør levende.

A poněvadž přisluhování smrti, literami vyryté na dskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu oblíčeje jeho, kteráž pominouti měla,

Dersom da dødens tjeneste, som med bokstaver var innhugget i stener, fremtrådte i herlighet, så at Israels barn ikke tålte å se på Mose åsyn for hans åsyns herlighets skyld, som dog svant,

I kterakž by tedy ovšem přisluhování Ducha nemělo býti slavné?

hvor skal da ikke Åndens tjeneste enn mere være i herlighet!

Nebo poněvadž přisluhování pomsty slavné bylo, mnohemť se více rozhojňuje v slávě přisluhování spravedlnosti.

For dersom fordømmelsens tjeneste er herlighet, da er rettferdighetens tjeneste ennu langt mere rik på herlighet;

Nebo to, což oslaveno bylo, aniž oslaveno bylo v té částce, u přirovnání převýšené slávy nového přisluhování.

for det herlige har i dette stykke ingen herlighet mot hin overvettes rike herlighet.

Nebo poněvadž to pomíjející slavné bylo, mnohemť více to, což zůstává, jestiť slavné.

For når det som svinner, var i herlighet, da skal meget mere det som blir, være i herlighet.

Protož majíce takovou naději, mnohé svobody užíváme,

Eftersom vi da har et sådant håp, går vi frem med stor frimodighet,

A ne jako Mojžíš, kterýž kladl zástření na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející.

og gjør ikke som Moses, som la et dekke over sitt åsyn, forat Israels barn ikke skulde skue enden av det som svant.

Ale ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnešního dne to zastření v čítání Starého Zákona zůstává neodkryté; nebo skrze Krista toliko se odnímá.

Men deres sinn er blitt forherdet; for like til denne dag blir det samme dekke liggende når de leser den gamle pakt, uten at det blir åpenbaret at den opheves i Kristus.

Protož až do dnešního dne, když se čtou knihy Mojžíšovy, zastření jest položeno na jejich srdci.

Men til denne dag ligger et dekke over deres hjerte når Moses leses;

Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňato bude zástření.

men når det omvender sig til Herren, blir dekket tatt bort.

Nebo Pán Duch jest, a kdež jest Duch Páně, tuť i svoboda.

Men Herren er Ånden, og hvor Herrens Ånd er, der er frihet.

My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.

Men vi som med utildekket åsyn skuer Herrens herlighet som i et speil; vi blir alle forvandlet til det samme billede fra herlighet til herlighet, som av Herrens Ånd.