Psalms 17

En bønn av David. Hør, Herre, på rettferdighet, merk på mitt klagerop, vend øret til min bønn fra leber uten svik!

Modlitba Davidova. Vyslyš, Hospodine, spravedlnost, a pozoruj volání mého; nakloň uší k modlitbě mé, kteráž jest beze vší rtů ošemetnosti.

La min rett gå ut fra ditt åsyn, dine øine skue hvad rett er!

Od tváři tvé vyjdiž soud můj, oči tvé nechať patří na upřímnost.

Du har prøvd mitt hjerte, gjestet det om natten, du har ransaket mig, du fant intet; min munn viker ikke av fra mine tanker.

Zkusils srdce mého, navštívils je v noci; ohněm jsi mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst mých.

Mot menneskenes gjerninger har jeg efter dine lebers ord tatt mig i vare for voldsmannens stier.

Z strany pak skutků lidských, já podlé slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.

Mine skritt holdt fast ved dine fotspor, mine trin vaklet ikke.

Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé.

Jeg roper til dig, for du svarer mig, Gud! Bøi ditt øre til mig, hør mitt ord!

Já volám k tobě, nebo vyslýcháš mne, ó Bože silný; nakloň ke mně ucha svého, a slyš řeč mou.

Vis din miskunnhet i underfulle gjerninger, du som med din høire hånd frelser dem som flyr til dig, fra deres motstandere!

Prokaž milosrdenství svá, naději majících ochránce před těmi, kteříž povstávají proti pravici tvé.

Vokt mig som din øiesten, skjul under dine vingers skygge

Ostříhej mne jako zřítelnice oka, v stínu křídel svých skrej mne,

for de ugudelige, som ødelegger mig, mine dødsfiender, som omringer mig!

Od tváři bezbožných těch, kteříž mne hubí, od nepřátel mých úhlavních obkličujících mne,

Sitt fete hjerte lukker de til, med sin munn taler de overmodig.

Kteříž tukem svým zarostli, mluví pyšně ústy svými.

Hvor vi går, kringsetter de mig nu; sine øine retter de på å felle mig til jorden.

Jižť i kroky naše předstihají, oči své obrácené mají, aby nás porazili na zem.

Han er lik en løve som stunder efter å sønderrive, og en ung løve som ligger på lønnlige steder.

Každý z nich podoben jest lvu žádostivému loupeže, a lvíčeti sedícímu v skrýši.

Reis dig, Herre, tred ham i møte, slå ham ned, frels min sjel fra den ugudelige med ditt sverd,

Povstaniž, Hospodine, předejdi tváři jeho, sehni jej, a vytrhni duši mou od bezbožníka mečem svým,

fra menneskene med din hånd, Herre, fra denne verdens mennesker, som har sin del i livet, og hvis buk du fyller med dine skatter, som er rike på sønner og efterlater sin overflod til sine barn.

Rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě, a jejichž břicho ty z špižírny své naplňuješ. Čímž i synové jejich nasyceni bývají, a ostatků zanechávají maličkým svým.

Jeg skal i rettferdighet skue ditt åsyn, jeg skal, når jeg våkner, mettes ved din skikkelse.

Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.