Psalms 132

En sang ved festreisene. Herre, gi David lønn for hans møie,

Píseň stupňů. Pamětliv buď, Hospodine, na Davida i na všecka trápení jeho,

han som tilsvor Herren, gav Jakobs Veldige det løfte:

Jak se přísahou zavázal Hospodinu, a slib učinil Nejmocnějšímu Jákobovu, řka:

Jeg vil ikke gå inn i mitt huses telt, jeg vil ikke stige op på min sengs leie,

Jistě že nevejdu do stánku domu svého, a nevstoupím na postel ložce svého,

jeg vil ikke unne mine øine søvn, mine øielokk slummer,

Aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati,

før jeg finner et sted for Herren, en bolig for Jakobs Veldige!

Dokudž nenajdu místa Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu.

Se, vi hørte om den i Efrata, vi fant den i skogsbygden.

Aj, uslyšavše o ní, že byla v kraji Efratském, našli jsme ji na polích Jaharských.

Vi vil komme til hans bolig, vi vil tilbede for hans føtters skammel.

Vejdemeť již do příbytků jeho, a skláněti se budeme u podnoží noh jeho.

Reis dig, Herre, og kom til ditt hvilested, du og din styrkes ark!

Povstaniž, Hospodine, a vejdi do odpočinutí svého, ty i truhla velikomocnosti tvé.

La dine prester klæ sig i rettferd og dine fromme rope med fryd!

Kněží tvoji ať se zobláčejí v spravedlnost, a svatí tvoji ať vesele prozpěvují.

For Davids, din tjeners skyld vise du ikke din salvedes åsyn tilbake!

Pro Davida služebníka svého neodvracejž tváři pomazaného svého.

Herren har svoret David en sann ed, som han ikke vil gå fra: Av ditt livs frukt vil jeg sette konger på din trone;

Učinilť jest Hospodin pravdomluvnou přísahu Davidovi, aniž se od ní uchýlí, řka: Z plodu života tvého posadím na trůn tvůj.

dersom dine barn holder min pakt og mine vidnesbyrd, som jeg vil lære dem, da skal også deres barn for all tid sitte på dine trone.

Budou-li ostříhati synové tvoji smlouvy mé a svědectví mých, kterýmž je vyučovati budu, také i synové jejich až na věky seděti budou na stolici tvé.

For Herren har utkåret Sion, han har attrådd det til sin bolig:

Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka:

Dette er mitt hvilested til evig tid; her vil jeg bo, fordi jeg har attrådd det.

Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.

Dets mat vil jeg velsigne, dets fattige vil jeg mette med brød,

Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím,

og dets prester vil jeg klæ med fryd.

A kněží jeho v spasení zobláčím, a svatí jeho vesele prozpěvovati budou.

Der vil jeg la et horn vokse op for David, gjøre i stand en lampe for min salvede.

Tuť způsobím, aby zkvetl roh Davidův; připravím svíci pomazanému svému.

Hans fiender vil jeg klæ i skam, men på ham skal hans krone stråle.

Nepřátely jeho v hanbu zobláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho.