Song of Solomon 2

Jeg er Sarons Rose, Dalenes Lilje

Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.

Som en Lilje midt iblandt Torne er min Veninde blandt Piger.

Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.

Som et Æbletræ blandt Skovens Træer er min Ven blandt unge Mænd. I hans Skygge har jeg Lyst til at sidde, hans Frugt er sød for min Gane.

Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.

Til en Vinhal bragte han mig, hvor Mærket over mig er Kærlighed.

Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.

Styrk mig med Rosinkager, kvæg mig med Æbler, thi jeg er syg af Kærlighed.

Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,

Hans venstre er under mit Hoved, hans højre tager mig i Favn.

Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.

Jeg besværger eder, Jerusalems Døtre, ved Gazeller og Markens Hjorte: Gør ikke Kærligheden Uro, væk den ikke, før den ønsker det selv!

Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.

Hør! Der er min Ven! Ja se, der kommer han i Løb over Bjergene, i Spring over Højene.

Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.

Min Ven er som en Gazel, han er som den unge Hjort. Se, nu står han alt bag vor Mur. Han ser gennem Vinduet, kigger gennem Gitteret.

Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.

Min Ven stemmer i og siger så til mig: Stå op, min Veninde, du fagre, kom!

Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.

Thi nu er Vinteren omme, Regntiden svandt, for hen,

Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.

Blomster ses i Landet, Sangens Tid er kommet, Turtelduens Kurren høres i vort Land;

Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.

Figentræets Småfrugter svulmer, Vinstokken blomstrer, udspreder Duft. Stå op, min Veninde, du fagre, kom,

Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.

min Due i Fjeldets Kløfter, i Bjergvæggens Skjul! Lad mig skue din Skikkelse, høre din Røst, thi sød er din Røst og din Skikkelse yndig.

Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.

Fang os de Ræve, de Ræve små,som hærger Vinen, vor blomstrende Vin!

Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.

Min Ven er min, og jeg er hans,som vogter blandt Liljer;

Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.

til Dagen svales og Skyggerne længes, kom hid, min Ven, og vær som Gazellen, som den unge Hjort på duftende Bjerge!

Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.