Ecclesiastes 1

Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

Misli Propovjednika, Davidova sina, kralja u Jeruzalemu.

Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

Ispraznost nad ispraznošću, veli Propovjednik, ispraznost nad ispraznošću, sve je ispraznost!

Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Kakva je korist čovjeku od svega truda njegova kojim se trudi pod suncem?

Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

Jedan naraštaj odlazi, drugi dolazi, a zemlja uvijek ostaje.

Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

Sunce izlazi, sunce zalazi i onda hiti svojem mjestu odakle izlazi.

Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

Vjetar puše na jug i okreće se na sjever, kovitla sad ovamo sad onamo i vraća se u novom vrtlogu.

Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

Sve rijeke teku u more i more se ne prepunja; odakle teku rijeke, onamo se vraćaju da ponovo počnu svoj tok.

Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

Sve je mučno. Nitko ne može reći da se oči nisu do sita nagledale i uši dovoljno naslušale.

Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

Što je bilo, opet će biti, i što se činilo, opet će se činiti, i nema ništa novo pod suncem.

Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

Ima li išta o čemu bi se moglo reći: "Gle, ovo je novo!" Sve je već davno prije nas postojalo.

Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

Samo, od prošlosti ne ostade ni spomena, kao što ni u budućnosti neće biti sjećanja na ono što će poslije doći.

Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

Ja, Propovjednik, bijah kralj nad Izraelom u Jeruzalemu.

A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

I trudih se da mudrošću istražim i dokučim sve što biva pod nebom; o, kako mučnu zadaću zadade Bog sinovima ljudskim.

Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

Vidjeh sve što se čini pod suncem: kakve li ispraznosti i puste tlapnje!

Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

Što je krivo, ne može se ispraviti; čega nema, izbrojiti se ne može.

Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.

Rekoh onda sam sebi: "Gle, stekao sam veću mudrost nego bilo tko od mojih prethodnika u Jeruzalemu. Duh moj sabrao je golemu mudrost i znanje."

I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

Mudrost pomnjivo proučih, a tako i glupost i ludost, ali sam spoznao da je to pusta tlapnja.

Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

Mnogo mudrosti - mnogo jada; što više znanja, to više boli.