Romans 7

Ili zar ne znate, braćo - poznavaocima zakona govorim - da zakon gospodari čovjekom samo za vrijeme njegova života.

Zdaliž nevíte, bratří, (nebo povědomým Zákona mluvím) že Zákon panuje nad člověkem, dokudž živ jest člověk?

Doista, udana je žena vezana zakonom dok joj muž živi; umre li joj muž, riješena je zakona o mužu.

Nebo žena, kteráž za mužem jest, živému muži přivázána jest zákonem; pakli by umřel muž její, rozvázána jest od zákona muže.

Dakle: dok joj muž živi, zvat će se, očito, preljubnicom pođe li za drugoga. Ako li joj pak muž umre, slobodna je od zakona te nije preljubnica pođe li za drugoga.

A protož dokudž jest živ muž její, slouti bude cizoložnice, bude-li s jiným mužem; pakliť by muž její umřel, jižť jest svobodna od zákona toho, takže již nebude cizoložnice, bude-li s jiným mužem.

Tako, braćo moja, i vi po tijelu Kristovu umrijeste Zakonu da pripadnete drugomu, Onomu koji je od mrtvih uskrišen, te plodove donosimo Bogu.

Takž, bratří moji, i vy umrtveni jste Zákonu skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, totiž toho, kterýž z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu.

Doista, dok bijasmo u tijelu, grešne su strasti, Zakonom izazvane, djelovale u našim udovima te smrti donosile plodove;

Nebo když jsme byli v těle, žádosti hříchů příčinou Zákona vzbuzené moc svou provodily v údech našich k nesení ovoce ne Bohu, ale smrti.

sada pak umrijevši onomu što nas je sputavalo, riješeni smo Zakona te služimo u novosti Duha, a ne u stareži slova.

Nyní pak osvobozeni jsme od Zákona, když umřel ten, v němž jsme držáni byli, tak abychom již sloužili v novotě ducha, a ne v vetchosti litery.

Što ćemo dakle reći? Je li Zakon grijeh? Nipošto! Nego: grijeha ne spoznah doli po Zakonu jer za požudu ne bih znao da Zakon nije govorio: Ne poželi!

Což tedy díme? Že Zákon jest hříchem? Nikoli; nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze Zákon. Nebo i o žádosti byl bych nevěděl, aby hříchem byla, by byl Zákon neřekl: Nepožádáš.

A grijeh je, uhvativši priliku, po zapovijedi u meni prouzročio svakovrsnu požudu. Ta bez zakona grijeh je mrtav.

Ale příčinu vzav hřích skrze přikázaní, zplodil ve mně všelikou žádost. Bez Zákona zajisté hřích mrtev jest.

Da, ja sam nekoć živio bez zakona. Ali kad je došla zapovijed, grijeh oživje.

Jáť pak byl jsem živ někdy bez Zákona, ale když přišlo přikázání, hřích ožil,

Ja pak umrijeh i ustanovi se: zapovijed dana za život bi mi na smrt.

a já umřel. I shledáno jest, že to přikázání, kteréž mělo mi býti k životu, že jest mi k smrti.

Doista grijeh, uhvativši priliku, zapovijeđu me zavede, njome me i ubi.

Nebo hřích, vzav příčinu skrze to přikázání, podvedl mne, a skrze ně i zabil.

Tako: Zakon je svet, i zapovijed je sveta, i pravedna, i dobra.

A tak Zákon zajisté svatý, a přikázání svaté i spravedlivé a dobré jest.

Pa zar se to dobro meni u smrt prometnu? Nipošto! Nego: grijeh, da se grijehom očituje, po tom dobru uzrokuje mi smrt - da grijeh po zapovijedi postane najvećim grešnikom.

Tedy to dobré učiněno jest mi smrt? Nikoli, ale hřích, kterýž aby se okázal býti hříchem, skrze to dobré zplodil mi smrt, aby tak byl příliš velmi hřešící hřích skrze přikázání.

Zakon je, znamo, duhovan; ja sam pak tjelesan, prodan pod grijeh.

Víme zajisté, že Zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, prodaný hříchu.

Zbilja ne razumijem što radim: ta ne činim ono što bih htio, nego što mrzim - to činim.

Nebo toho, což činím, neoblibuji; nebo ne, což chci, to činím, ale, což v nenávisti mám, to činím.

Ako li pak činim što ne bih htio, slažem se sa Zakonom, priznajem da je dobar.

Jestližeť pak, což nechci, to činím, tedy povoluji Zákonu, že jest dobrý.

Onda to ne činim više ja, nego grijeh koji prebiva u meni.

A tak již ne já to činím, ale ten, kterýž přebývá ve mně, hřích.

Doista znam da dobro ne prebiva u meni, to jest u mojem tijelu. Uistinu: htjeti mi ide, ali ne i činiti dobro.

Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém), dobré. Nebo chtění hotové mám, ale vykonati dobrého, tohoť nenalézám.

Ta ne činim dobro koje bih htio, nego zlo koje ne bih htio - to činim.

Nebo nečiním toho dobrého, což chci, ale činím to zlé, čehož nechci.

Ako li pak činim ono što ne bih htio, nipošto to ne radim ja, nego grijeh koji prebiva u meni.

A poněvadž pak, čehož já nechci, to činím, tedyť již ne já činím to, ale ten, kterýž přebývá ve mně, hřích.

Nalazim dakle ovaj zakon: kad bih htio činiti dobro, nameće mi se zlo.

Nalézám tedy takový při sobě zákon, když chci činiti dobré, že se mne přídrží zlé.

Po nutarnjem čovjeku s užitkom se slažem sa Zakonom Božjim,

Nebo zvláštní libost mám v Zákoně Božím podle vnitřního člověka;

ali opažam u svojim udovima drugi zakon koji vojuje protiv zakona uma moga i zarobljuje me zakonom grijeha koji je u mojim udovima.

Ale vidím jiný zákon v údech svých, odporující zákonu mysli mé a jímající mne, tak abych byl vězeň zákona hřícha, kterýž jest v údech mých.

Jadan li sam ja čovjek! Tko će me istrgnuti iz ovoga tijela smrtonosnoga?

Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?

Hvala Bogu po Isusu Kristu Gospodinu našem! Ja, dakle, umom ja služim zakonu Božjemu, a tijelom zakonu grijeha.

Ale děkujiť Bohu skrze Jezukrista Pána našeho. A takžť já sloužím myslí Zákonu Božímu, ale tělem zákonu hřícha.