I Corinthians 13

Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučící anebo zvonec znějící.

A bychť měl proroctví, a znal všecka tajemství, i všelikého umění došel, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.

A kdybych vynaložil na pokrmy chudých všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych jen neměl, nic mi to neprospívá.

Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.

V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého.

Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě.

Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.

Láska nikdy nevypadá, ačkoli proroctví přestanou, i jazykové utichnou, i učení v nic přijde.

Z částky zajisté poznáváme a z částky prorokujeme.

Ale jakžť by přišlo dokonalé, tehdyť to, což jest z částky, vyhlazeno bude.

Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem učiněn muž, opustil jsem dětinské věci.

Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.

Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.