Ecclesiastes 6

Der er et Onde, jeg så under Solen, og som tynger Menneskene hårdt:

Jest bídná věc, kterouž jsem viděl pod sluncem, a lidem obyčejná:

Når Gud giver en Mand Rigdom og Gods og Ære, så han intet savner af, hvad han ønsker, og Gud ikke sætter ham i Stand til at nyde det, men en fremmed nyder det, da er dette Tomhed og en slem Lidelse.

Kterému člověku dal Bůh bohatství a zboží i slávu, tak že nemá nedostatku duše jeho v ničemž, čehokoli žádá, a však nedopouští mu Bůh užívati těch věcí, ale jiný leckdos sžíře to, a toť jest marnost a bídná věc.

Om en Mand avler hundrede Børn og lever mange År, så hans Levetid bliver lang, men hans Sjæl ikke mættes af Goder, så siger jeg dog, at et utidigt Foster er bedre faren end han;

Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on.

thi at det kommer, er Tomhed, og det går bort i Mørke, og i Mørke dølges dets Navn;

Nebo ono v zmaření přicházeje, do temností odchází, a jméno jeho temnostmi přikryto bývá.

og det har hverken set eller kendt Sol; det får end ikke en Grav; det hviler bedre end han.

Nýbrž ani slunce nevídá, aniž čeho poznává, a tak odpočinutí má lepší nežli onen.

Om han så levede to Gange tusind År, men ikke skuede Lykke - mon ikke alle farer sammesteds hen?

A byť pak byl živ dva tisíce let, a pohodlí by neužil, zdaliž k jednomu místu všickni neodcházejí?

Al Menneskets Flid tjener hans Mund, og dog stilles hans Sult aldrig.

Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, a však duše jeho nemůže se nasytiti.

Thi hvad har den vise forud for Tåben, hvad båder det den arme, der ved at vandre for de levendes Øjne?

Nebo co má více moudrý nežli blázen? A co chudý, kterýž se umí chovati mezi lidmi?

Bedre at se med sine Øjne end higende Attrå. Også det er Tomhed og Jag efter Vind.

Lépe jest viděti nežli žádati, ale i to jest marnost a trápení ducha.

Hvad der bliver til er for længst nævnet ved Navn, og det vides i Forvejen, hvad et Menneske bliver til; det kan ikke gå i Rette med ham, der er den stærkeste.

Čímžkoli jest, dávno jest tím nazván, a známé bylo, že člověk býti měl, a že se nebude moci souditi s silnějším, nežli jest sám.

Thi jo flere Ord der bruges, des større bliver Tomheden, og hvad gavner de Mennesket?

A poněvadž předsevzetí mnohá rozmnožují marnost, co na tom má člověk?

Thi hvo ved, hvad der båder et Menneske i Livet, det Tal af tomme Levedage han henlever som en Skygge? Thi hvo kan sige et Menneske, hvad der skal ske under Solen efter hans Død?

Nebo kdo ví, co by bylo dobrého člověku v tomto životě, v počtu dnů marného života jeho, kteříž pomíjejí jako stín? Aneb kdo oznámí člověku, co se díti bude po něm pod sluncem?