Psalms 142

(En Maskil af David, da han var i hulen. En Bøn.) Jeg løfter min røst og råber til Herren, jeg løfter min Røst og trygler HERREN,

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho.

udøser min Klage for ham, udtaler min Nød for ham.

Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

Når Ånden vansmægter i mig, kender du dog min Sti. På Vejen, ad hvilken jeg vandrer, lægger de Snarer for mig.

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

Jeg skuer til højre og spejder, men ingen vil kendes ved mig, afskåret er mig hver Tilflugt, ingen bryder sig om min Sjæl.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

HERRE, jeg råber til dig og siger: Du er min Tilflugt, min Del i de levendes Land!

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

Lyt til mit Klageråb, thi jeg er såre ringe, frels mig fra dem, der forfølger mig, de er for stærke for mig;

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

udfri min Sjæl af dens Fængsel, at jeg kan prise dit Navn! De retfærdige venter i Spænding på at du tager dig af mig.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já. [ (Psalms 142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš. ]