Psalms 137

Ved Babylons elver, der satt vi og gråt når vi kom Sion i hu.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

På vidjene der hengte vi våre harper;

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

for der krevde våre fangevoktere sanger av oss, våre plagere at vi skulde være glade: Syng for oss av Sions sanger!

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Hvorledes skulde vi synge Herrens sang på fremmed jord?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Glemmer jeg dig, Jerusalem, da glemme mig min høire hånd!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Min tunge henge fast ved min gane om jeg ikke kommer dig i hu, om jeg ikke setter Jerusalem over min høieste glede!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Kom Jerusalems dag i hu, Herre, så du straffer Edoms barn, dem som sa: Riv ned, riv ned, like til grunnen i den!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Babels datter, du ødelagte! Lykksalig er den som gir dig gjengjeld for den gjerning du gjorde mot oss.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Lykksalig er den som griper og knuser dine spede barn imot klippen.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.