Psalms 137

Apud la riveroj de Babel Ni sidis kaj ploris, Rememorante Cionon.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Sur la salikoj tie Ni pendigis niajn harpojn.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Ĉar tie niaj kaptintoj postulis de ni kantojn, Kaj niaj mokantoj ĝojon, dirante: Kantu al ni el la kantoj de Cion.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Kiel ni kantos sur fremda tero La kanton de la Eternulo?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Se mi forgesos vin, ho Jerusalem, Tiam forgesiĝu mia dekstra mano;

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Algluiĝu mia lango al mia palato, Se mi vin ne memoros, Se mi ne levos Jerusalemon en la supron de miaj ĝojoj.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Rememorigu, ho Eternulo, al la filoj de Edom La tagon de Jerusalem, kiam ili diris: Detruu, detruu ĝis ĝia fundamento.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Ho ruinigema filino de Babel! Bone estos al tiu, Kiu repagos al vi por la faro, kiun vi faris al ni.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Bone estos al tiu, Kiu prenos kaj frakasos viajn infanetojn sur ŝtono.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.