Psalms 142

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho.

Davidin oppi ja rukous, kuin hän luolassa oli. Minä huudan Herran tykö äänelläni, ja rukoilen Herraa äänelläni.

Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

Minä vuodatan ajatukseni hänen edessänsä, ja osoitan hänelle hätäni,

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

Koska henkeni on ahdistuksessa, niin sinä tiedät käymiseni: tielle, jota minä vaellan, asettavat he paulat eteeni.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

Katsele oikialle puolelle ja näe, siellä ei yksikään tahdo minua tuta: en minä taida paeta, ei tottele kenkään minun sieluani.

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

Herra, sinua minä huudan ja sanon: sinä olet minun toivoni ja minun osani elävien maalla.

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

Ota vaari minun rukouksestani, sillä minua vaivataan sangen: pelasta minua vainollisistani; sillä he ovat minua väkevämmät.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já. [ (Psalms 142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš. ]

Vie minun sieluni vankeudesta ulos kiittämään sinun nimeäs: vanhurskaat kokoontuvat minun tyköni, koskas minulle hyvästi teet.