Psalms 137

(По слав. 136) При реките на Вавилон, там седяхме и плачехме, когато си спомняхме Сион.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

На върбите сред него окачихме арфите си.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Защото там тези, които ни плениха, поискаха от нас думи на песен; и които ни притесняваха — веселие, казвайки: Попейте ни от сионските песни!

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Как да пеем ГОСПОДНА песен в чужда земя?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Ако те забравя, Ерусалиме, да забрави десницата ми умението си!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Да се залепи езикът ми за небцето ми, ако не те помня, ако не издигна Ерусалим начело на радостта си!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Спомни си, ГОСПОДИ, деня на Ерусалим против синовете на Едом които казваха: Сринете, сринете го до самата му основа!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

О, дъще вавилонска, която ще запустееш, блажен онзи, който ти отплати за всичко, което си ни сторила!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Блажен онзи, който хване децата ти и ги разбие в скалата!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.