Psalms 137

Babil ırmakları kıyısında oturup Siyon’u andıkça ağladık;

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Çevredeki kavaklara Lirlerimizi astık.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Çünkü orada bizi tutsak edenler bizden ezgiler, Bize zulmedenler bizden şenlik istiyor, “Siyon ezgilerinden birini okuyun bize!” diyorlardı.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Nasıl okuyabiliriz RAB’bin ezgisini El toprağında?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Ey Yeruşalim, seni unutursam, Sağ elim kurusun.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Seni anmaz, Yeruşalim’i en büyük sevincimden üstün tutmazsam, Dilim damağıma yapışsın!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Yeruşalim’in düştüğü gün, “Yıkın onu, yıkın temellerine kadar!” Diyen Edomlular’ın tavrını anımsa, ya RAB.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

[] Ey sen, yıkılası Babil kızı, Bize yaptıklarını Sana ödetecek olana ne mutlu!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Ne mutlu senin yavrularını tutup Kayalarda parçalayacak insana!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.