Psalms 137

 Vid Babels floder,      där sutto vi och gräto,  när vi tänkte på Sion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

 I pilträden som där voro      hängde vi upp våra harpor.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

 Ty de som höllo oss fångna      bådo oss där att sjunga,  och våra plågare      bådo oss vara glada:  »Sjungen för oss      en av Sions sånger.»

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

 Huru skulle vi kunna sjunga      HERRENS sång      i främmande land?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

 Nej, om jag förgäter dig, Jerusalem,      så förgäte min högra hand sin tjänst.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

 Min tunga låde vid min gom,      om jag upphör att tänka på dig,  om jag icke låter Jerusalem      vara min allra högsta glädje.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

 Tänk, HERRE, på Jerusalems dag,      och straffa Edoms barn,  dem som ropade: »Riven ned, riven ned det      ända till grunden.»

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

 Dotter Babel, du ödeläggelsens stad,  säll är den som får vedergälla dig  allt vad du har gjort oss.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

 Säll är den som får gripa dina späda barn  och krossa dem mot klippan.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.