Psalms 137

An den Flüssen Babels, da saßen wir und weinten, indem wir Zions gedachten.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An die Weiden in ihr hängten wir unsere Lauten.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Denn die uns gefangen weggeführt hatten, forderten daselbst von uns die Worte eines Liedes, und die uns wehklagen machten, Freude: "Singet uns eines von Zions Liedern!"

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Wie sollten wir ein Lied Jehovas singen auf fremder Erde?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wenn ich dein vergesse, Jerusalem, so vergesse meine Rechte!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Es klebe meine Zunge an meinem Gaumen, wenn ich deiner nicht gedenke, wenn ich Jerusalem nicht erhebe über die höchste meiner Freuden!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Gedenke, Jehova, den Kindern Edom den Tag Jerusalems, die da sprachen: Entblößet, entblößet sie bis auf ihre Grundfeste!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Tochter Babel, du Verwüstete! Glückselig, der dir dasselbe vergilt, was du uns getan hast!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Glückselig, der deine Kindlein ergreift und sie hinschmettert an den Felsen!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.