Psalms 137

Ved Babels Floder, der sad vi og græd, når Zion randt os i hu.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Vi hængte vore Harper i Landets Pile.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Thi de, der havde bortført os, bad os synge, vore Bødler bad os være glade: "Syng os af Zions Sange!"

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Hvor kan vi synge HERRENs Sange på fremmed Grund?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Jerusalem, glemmer jeg dig, da visne min højre!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Min Tunge hænge ved Ganen, om ikke jeg ihukommer dig, om ikke jeg sætter Jerusalem over min højeste Glæde!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

HERRE, ihukom Edoms Sønner for Jerusalems Dag, at de råbte: "Nedbryd, nedbryd lige til Grunden!"

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Du Babels Datter, du Ødelægger! Salig den, der gengælder dig, hvad du gjorde imod os!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Salig den, der griber dine spæde og knuser dem mod Klippen!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.