Psalms 137

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

(По слав. 136) При реките на Вавилон, там седяхме и плачехме, когато си спомняхме Сион.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

На върбите сред него окачихме арфите си.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Защото там тези, които ни плениха, поискаха от нас думи на песен; и които ни притесняваха — веселие, казвайки: Попейте ни от сионските песни!

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Как да пеем ГОСПОДНА песен в чужда земя?

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Ако те забравя, Ерусалиме, да забрави десницата ми умението си!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Да се залепи езикът ми за небцето ми, ако не те помня, ако не издигна Ерусалим начело на радостта си!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Спомни си, ГОСПОДИ, деня на Ерусалим против синовете на Едом които казваха: Сринете, сринете го до самата му основа!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

О, дъще вавилонска, която ще запустееш, блажен онзи, който ти отплати за всичко, което си ни сторила!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Блажен онзи, който хване децата ти и ги разбие в скалата!