Lamentations 4

Как потъмня златото, измени се най-чистото злато! Камъните на светилището се изсипаха по всички ъгли на улиците!

Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější, rozmetáno jest kamení svaté sem i tam po všech ulicích.

Скъпоценните синове на Сион, сравними с чисто злато, как се считат за глинени съдове, дело на грънчарска ръка!

Synové Sionští nejdražší, kteříž ceněni býti měli za zlato nejčištší, jakť jsou počteni za nádoby hliněné, dílo rukou hrnčíře!

Даже чакалите дават мляко и кърмят малките си, а дъщерята на народа ми се ожесточи като камилоптиците в пустинята.

An draci vynímajíce prsy, krmí mladé své, dcera pak lidu mého příčinou ukrutníka podobná jest sovám na poušti.

Езикът на кърмачето се залепя на небцето му от жажда; децата искат хляб, но няма кой да им подаде.

Jazyk prsí požívajícího přilnul žízní k dásním jeho; děti prosí za chléb, ale není žádného, kdo by lámal jim.

Онези, които ядяха избрани ястия, гинат по улиците, отгледаните в пурпур прегръщат бунището.

Ti, kteříž jídali rozkošné krmě, hynou na ulicích; kteříž chováni byli v šarlatě, octli se v hnoji.

Защото наказанието за беззаконието на дъщерята на народа ми стана по-голямо от наказанието за греха на Содом, който беше разорен в един миг, без да го допрат човешки ръце.

Větší jest trestání dcery lidu mého, než pomsta Sodomy, kteráž podvrácena jest jako v okamžení, aniž trvaly při ní rány.

Назиреите й бяха по-чисти от сняг, по-бели от мляко, снагата им беше по-червена от рубини, блестяха като сапфир.

Čistší byli Nazareové její než sníh, bělejší než mléko, rděla se těla jejich více než drahé kamení, jako by z zafiru vytesáni byli.

По тъмно от сажди е лицето им, не се познават по улиците. Кожата им залепна за костите им, изсъхна, стана като дърво.

Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako dřevo.

По-щастливи бяха убитите от меч от убитите от глад, защото тези чезнат прободени от липсата на плодовете на полето.

Lépe se stalo těm, jenž zbiti jsou mečem, nežli kteříž mrou hladem, (oni zajisté zhynuli, probodeni byvše), pro nedostatek úrod polních.

Ръцете на милостивите жени свариха децата им; те им станаха храна при разрушението на дъщерята на народа ми.

Ruce žen lítostivých vařily syny své, aby jim byli za pokrm v potření dcery lidu mého.

ГОСПОД изпълни яростта Си, изля пламтящия Си гняв. Запали в Сион огън, който пояде основите му.

Všelijak vypustil Hospodin prchlivost svou, vylévá zůřivost hněvu svého, a zapálil oheň na Sionu, kterýž sežral základy jeho.

Не вярваха земните царе и жителите на целия свят, че притеснител и враг щеше да влезе в ерусалимските порти.

Králové země i všickni obyvatelé okršlku světa nikoli by neuvěřili, by měl byl vjíti protivník a nepřítel do bran Jeruzalémských,

Това е заради греховете на пророците му и заради беззаконията на свещениците му, които проливаха сред него кръвта на праведните.

Pro hříchy proroků jeho a nepravosti kněží jeho, vylévajících u prostřed něho krev spravedlivých.

Те се лутаха като слепи по улиците, оскверниха се с кръв, така че не можеше да се допре човек до дрехите им.

Toulali se jako slepí po ulicích, kálejíce se ve krvi, kteréž nemohli se než dotýkati oděvy svými.

Отстъпете, нечисти! — викаха към тях. Отстъпете, отстъпете, не се допирайте! Когато бягаха, се скитаха. Говореше се сред народите: Няма да пребивават повече при нас.

Volali na ně: Ustupujte nečistí, ustupujte, ustupujte, nedotýkejte se. Právěť jsou ustoupili, anobrž sem i tam se rozlezli, až mezi národy říkají: Nebudouť více míti vlastního bydlení.

Присъствието на ГОСПОДА ги разпръсна, Той няма повече да ги погледне. Свещеник не беше почетен, старейшина не беше помилван.

Tvář hněvivá Hospodinova rozptýlila je, aniž na ně více popatří; nepřátelé kněží nešanují, starcům milosti nečiní.

Още чезнат очите ни по суетната ни помощ. В очакването си чакахме народ, който няма да спаси.

A vždy ještě až do ustání očí svých hledíme o pomoc sobě neprospěšnou, zření majíce k národu, nemohoucímu vysvoboditi.

Ловуват стъпките ни, така че не можем да ходим по площадите си. Краят ни е близо, изпълниха се дните ни, да, краят ни дойде.

Šlakují kroky naše, tak že ani po ulicích našich choditi nemůžeme; přiblížilo se skončení naše, doplnili se dnové naši, přišlo zajisté skončení naše.

Преследвачите ни станаха по-леки от орлите на небето; по планините ни гониха, в пустинята ни дебнаха.

Rychlejší jsou ti, kteříž nás stihají, než orlice nebeské; po horách stihají nás, na poušti zálohy nám zdělali.

Жизненото ни дихание, ГОСПОДНИЯТ помазаник, се хвана в ямите им — за когото казвахме: Под сянката му ще живеем сред народите.

Dýchání chřípí našich, totiž pomazaný Hospodinův, lapen jest v jamách jejich, o němž jsme říkali: V stínu jeho živi budeme mezi národy.

Радвай се и се весели, дъще едомска, жителко на земята Уз! И до теб ще дойде чашата, ще се напиеш и ще се разголиш.

Raduj se a vesel se, dcero Idumejská, kteráž jsi se usadila v zemi Uz. Takéť k tobě přijde kalich, opiješ se a obnažíš se.

Свърши наказанието за беззаконието ти, дъще сионска, няма вече да те откара в плен. Ще накаже твоето беззаконие, дъще едомска, ще открие греховете ти.

Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeň nepravosti tvé, nenechá tě déle v zajetí tvém. Ale tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati bude a odkryje hříchy tvé.