Job 14

“İnsanı kadın doğurur, Günleri sayılı ve sıkıntı doludur.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Çiçek gibi açıp solar, Gölge gibi gelip geçer.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Gözlerini böyle birine mi dikiyorsun, Yargılamak için önüne çağırıyorsun?

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Kim temizi kirliden çıkarabilir? Hiç kimse!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Madem insanın günleri belirlenmiş, Aylarının sayısı saptanmış, Sınır koymuşsun, öteye geçemez;

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Gözünü ondan ayır da, Çalışma saatini dolduran gündelikçi gibi rahat etsin.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

“Oysa bir ağaç için umut vardır, Kesilse, yeniden sürgün verir, Eksilmez filizleri.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Kökü yerde kocasa, Kütüğü toprakta ölse bile,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Su kokusu alır almaz filizlenir, Bir fidan gibi dal budak salar.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

İnsan ise ölüp yok olur, Son soluğunu verir ve her şey biter.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Suyu akıp giden göl Ya da kuruyan ırmak nasıl çöle dönerse,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

İnsan da öyle, yatar, bir daha kalkmaz, Gökler yok oluncaya dek uyanmaz, Uyandırılmaz.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

“Keşke beni ölüler diyarına gizlesen, Öfken geçinceye dek saklasan, Bana bir süre versen de, beni sonra anımsasan.

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

İnsan ölür de dirilir mi? Başka biri nöbetimi devralıncaya dek Savaş boyunca umutla beklerdim.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Sen çağırırdın, ben yanıtlardım, Ellerinle yaptığın yaratığı özlerdin.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

O zaman adımlarımı sayar, Günahımın hesabını tutmazdın.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

İsyanımı torbaya koyup mühürler, Suçumu örterdin.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

“Ama dağın yıkılıp çöktüğü, Kayanın yerinden taşındığı,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Suyun taşı aşındırdığı, Selin toprağı sürükleyip götürdüğü gibi, İnsanın umudunu yok ediyorsun.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Onu hep yenersin, yok olup gider, Çehresini değiştirir, uzağa gönderirsin.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Oğulları saygı görür, onun haberi olmaz, Aşağılanırlar, anlamaz.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Ancak kendi canının acısını duyar, Yalnız kendisi için yas tutar.”

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.