Job 11

Naamalı Sofar şöyle yanıtladı:

A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

“Bunca söz yanıtsız mı kalsın? Çok konuşan haklı mı sayılsın?

Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

Saçmalıkların karşısında sussun mu insanlar? Sen alay edince kimse seni utandırmasın mı?

Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

Tanrı’ya, ‘İnancım arıdır’ diyorsun, ‘Senin gözünde temizim.’

Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

Ama keşke Tanrı konuşsa, Sana karşı ağzını açsa da,

Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

Bilgeliğin sırlarını bildirse! Çünkü bilgelik çok yönlüdür. Bil ki, Tanrı günahlarından bazılarını unuttu bile.

Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

“Tanrı’nın derin sırlarını anlayabilir misin? Her Şeye Gücü Yeten’in sınırlarına ulaşabilir misin?

Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

Onlar gökler kadar yüksektir, ne yapabilirsin? Ölüler diyarından derindir, nasıl anlayabilirsin?

Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

Ölçüleri yeryüzünden uzun, Denizden geniştir.

Delší jest míra její než země, a širší než moře.

“Gelip seni hapsetse, mahkemeye çağırsa, Kim O’na engel olabilir?

Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

Çünkü O yalancıları tanır, Kötülüğü görür de dikkate almaz mı?

Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

Ne zaman yaban eşeği insan doğurursa, Aptal da o zaman sağduyulu olur.

Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

“O’na yüreğini adar, Ellerini açarsan,

Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

İşlediğin günahı kendinden uzaklaştırır, Çadırında haksızlığa yer vermezsen,

Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

Utanmadan başını kaldırır, Sağlam ve korkusuz olabilirsin.

Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

Sıkıntılarını unutur, Akıp gitmiş sular gibi anarsın onları.

Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

Yaşamın öğlen güneşinden daha parlak olur, Karanlık sabaha döner.

K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

Güven duyarsın, çünkü umudun olur, Çevrene bakıp güvenlik içinde yatarsın.

Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

Uzanırsın, korkutan olmaz, Birçokları senden lütuf diler.

A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

Ama kötülerin gözlerinin feri sönecek, Kaçacak yer bulamayacaklar, Tek umutları son soluklarını vermek olacak.”

Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.