Job 10

“Yaşamımdan usandım, Özgürce yakınacak, İçimdeki acıyla konuşacağım.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
Tanrı’ya: Beni suçlama diyeceğim, Ama söyle, niçin benimle çekişiyorsun.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
Hoşuna mı gidiyor gaddarlık etmek, Kendi ellerinin emeğini reddedip Kötülerin tasarılarını onaylamak?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Sende insan gözü mü var? İnsanın gördüğü gibi mi görüyorsun?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Günlerin ölümlü birinin günleri gibi, Yılların insanın yılları gibi mi ki,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Suçumu arıyor, Günahımı araştırıyorsun?
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
Kötü olmadığımı, Senin elinden beni kimsenin kurtaramayacağını biliyorsun.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
“Senin ellerin bana biçim verdi, beni yarattı, Şimdi dönüp beni yok mu edeceksin?
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Lütfen anımsa, balçık gibi bana sen biçim verdin, Beni yine toprağa mı döndüreceksin?
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Beni süt gibi dökmedin mi, Peynir gibi katılaştırmadın mı?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Bana et ve deri giydirdin, Beni kemiklerle, sinirlerle ördün.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Bana yaşam verdin, sevgi gösterdin, İlgin ruhumu korudu.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
“Ama bunları yüreğinde gizledin, Biliyorum aklındakini:
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Günah işleseydim, beni gözlerdin, Suçumu cezasız bırakmazdın.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Suçluysam, vay başıma! Suçsuzken bile başımı kaldıramıyorum, Çünkü utanç doluyum, çaresizim.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
Başımı kaldırsam, aslan gibi beni avlar, Şaşılası gücünü yine gösterirsin üstümde.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
Bana karşı yeni tanıklar çıkarır, Öfkeni artırırsın. Orduların dalga dalga üzerime geliyor.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
“Niçin doğmama izin verdin? Keşke ölseydim, hiçbir göz beni görmeden!
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Hiç var olmamış olurdum, Rahimden mezara taşınırdım.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
Birkaç günlük ömrüm kalmadı mı? Beni rahat bırak da biraz yüzüm gülsün;
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Dönüşü olmayan yere gitmeden önce, Karanlık ve ölüm gölgesi diyarına,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
Zifiri karanlık diyarına, Ölüm gölgesi, kargaşa diyarına, Aydınlığın karanlığı andırdığı yere.”
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.