Job 7

CIERTAMENTE tiempo limitado tiene el hombre sobre la tierra, Y sus días son como los días del jornalero.

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Como el siervo anhela la sombra, Y como el jornalero espera el reposo de su trabajo:

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Así poseo yo meses de vanidad, Y noches de trabajo me dieron por cuenta.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Cuando estoy acostado, digo: ¿Cuándo me levantaré? Y mide mi corazón la noche, Y estoy harto de devaneos hasta el alba.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Mi carne está vestida de gusanos, y de costras de polvo; Mi piel hendida y abominable.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Y mis días fueron más ligeros que la lanzadera del tejedor, Y fenecieron sin esperanza.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Acuérdate que mi vida es viento, Y que mis ojos no volverán á ver el bien.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Los ojos de los que me ven, no me verán más: Tus ojos sobre mí, y dejaré de ser.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

La nube se consume, y se va: Así el que desciende al sepulcro no subirá;

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

No tornará más á su casa, Ni su lugar le conocerá más.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Por tanto yo no reprimiré mi boca; Hablaré en la angustia de mi espíritu, Y quejaréme con la amargura de mi alma.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

¿Soy yo la mar, ó ballena, Que me pongas guarda?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Cuando digo: Mi cama me consolará, Mi cama atenuará mis quejas;

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Entonces me quebrantarás con sueños, Y me turbarás con visiones.

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

Y así mi alma tuvo por mejor el ahogamiento, Y quiso la muerte más que mis huesos.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Aburríme: no he de vivir yo para siempre; Déjame, pues que mis días son vanidad.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

¿Qué es el hombre, para que lo engrandezcas, Y que pongas sobre él tu corazón,

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

Y lo visites todas las mañanas, Y todos los momentos lo pruebes?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

¿Hasta cuándo no me dejarás, Ni me soltarás hasta que trague mi saliva?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Pequé, ¿qué te haré, oh Guarda de los hombres? ¿Por qué me has puesto contrario á ti, Y que á mí mismo sea pesado?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

¿Y por qué no quitas mi rebelión, y perdonas mi iniquidad? Porque ahora dormiré en el polvo, Y si me buscares de mañana, ya no seré.

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.