Job 14

EL HOMBRE nacido de mujer, Corto de días, y harto de sinsabores:
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Que sale como una flor y es cortado; Y huye como la sombra, y no permanece.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
¿Y sobre éste abres tus ojos, Y me traes á juicio contigo?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
¿Quién hará limpio de inmundo? Nadie.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Ciertamente sus días están determinados, y el número de sus meses está cerca de ti: Tú le pusiste términos, de los cuales no pasará.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Si tú lo dejares, él dejará de ser: Entre tanto deseará, como el jornalero, su día.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Porque si el árbol fuere cortado, aún queda de él esperanza; retoñecerá aún, Y sus renuevos no faltarán.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Si se envejeciere en la tierra su raíz, Y su tronco fuere muerto en el polvo,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Al percibir el agua reverdecerá, Y hará copa como planta.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Mas el hombre morirá, y será cortado; Y perecerá el hombre, ¿y dónde estará él?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Las aguas de la mar se fueron, Y agotóse el río, secóse.
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Así el hombre yace, y no se tornará á levantar: Hasta que no haya cielo no despertarán, Ni se levantarán de su sueño.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
¡Oh quién me diera que me escondieses en el sepulcro, Que me encubrieras hasta apaciguarse tu ira, Que me pusieses plazo, y de mí te acordaras!
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
Si el hombre muriere, ¿volverá á vivir? Todos los días de mi edad esperaré, Hasta que venga mi mutación.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Aficionado á la obra de tus manos, Llamarás, y yo te responderé.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Pues ahora me cuentas los pasos, Y no das tregua á mi pecado.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Tienes sellada en saco mi prevaricación, Y coacervas mi iniquidad.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Y ciertamente el monte que cae se deshace, Y las peñas son traspasadas de su lugar;
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Las piedras son desgastadas con el agua impetuosa, Que se lleva el polvo de la tierra: de tal manera haces tú perecer la esperanza del hombre.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Para siempre serás más fuerte que él, y él se va; Demudarás su rostro, y enviaráslo.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Sus hijos serán honrados, y él no lo sabrá; Ó serán humillados, y no entenderá de ellos.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Mas su carne sobre él se dolerá, Y entristecerse ha en él su alma.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.