Song of Solomon 4

Ce frumoasă eşti, iubito, ce frumoasă eşti! Ochii tăi sînt ochi de porumbiţă, supt măhrama ta. Părul tău este ca o turmă de capre, poposită pe coama muntelui Galaad.

Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád.

Dinţii tăi sînt ca o turmă de oi tunse, cari ies din scăldătoare, toate cu gemeni, şi nici una din ele nu este stearpă.

Zubové tvoji podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.

Buzele tale sînt ca un fir de cîrmîz, şi gura ta este drăguţă; obrazul tău este ca o jumătate de rodie, supt măhrama ta.

Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.

Gîtul tău este ca turnul lui David, zidit ca să fie o casă de arme; o mie de scuturi atîrnă de el, toate scuturi de viteji.

Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů mužů udatných.

Amîndouă ţîţele tale sînt ca doi pui de cerb, ca gemenii unei căprioare, cari pasc între crini.

Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí.

Pînă se răcoreşte ziua, şi pînă fug umbrele, voi veni la tine, munte de mir, şi la tine, deal de tămîie.

Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahrbku kadidlovému.

Eşti frumoasă de tot, iubito, şi n'ai nici un cusur.

Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poškvrny.

Vino cu mine din Liban, mireaso, vino cu mine din Liban! Priveşte din vîrful muntelui Amana, din vîrful muntelui Senir şi Hermon, din vizuinile leilor, din munţii pardoşilor!

Se mnou z Libánu, ó choti má, se mnou z Libánu půjdeš, a pohledíš s vrchu hory Amana, s vrchu Senir a Hermon, z peleší lvových a s hor pardových.

Mi-ai răpit inima, soro, mireaso, mi-ai răpit inima numai cu o privire, numai cu unul din lănţişoarele dela gîtul tău!

Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou točenicí hrdla svého.

Ce lipici în desmierdările tale, soro, mireaso! Desmierdările tale preţuiesc mai mult decît vinul, şi mirezmele tale sînt mai plăcute decît toate miroznele!

Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.

Miere picură din buzele tale, mireaso, miere şi lapte se află supt limba ta, şi mirosul hainelor tale este ca mirosul Libanului.

Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.

Eşti o grădină închisă, soro, mireaso, un izvor închis, o fîntînă pecetluită.

Zahrada zamčená jsi, sestro má choti, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná.

Odraslele tale sînt o grădină de rodii, cu cele mai alese roade, mălini negri şi nard;

Výstřelkové tvoji jsou zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a nardu,

nard şi şofran, trestie mirositoare şi scorţişoară, cu tot felul de tufari de tămîie, smirnă şi aloe, cu cele mai alese mirezme.

Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, a s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, i s všelijakými zvláštními věcmi vonnými.

O fîntînă din grădini, un izvor de ape vii, ce curge din Liban.

Ó ty sám vrchoviště zahradní, studnice vod živých, a tekoucích z Libánu.

Scoală-te, crivăţule! Vino, vîntule de miazăzi! Suflaţi peste grădina mea, ca să picure mirosurile din ea! -Să intre iubitul meu în grădina lui, şi să mănînce din roadele ei alese! -

Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její, a ať příjde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.