Psalms 137

Pe malurile rîurilor Babilonului, şedeam jos şi plîngeam, cînd ne aduceam aminte de Sion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

În sălciile din ţinutul acela ne atîrnaserăm arfele.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Căci acolo, biruitorii noştri ne cereau cîntări, şi asupritorii noştri ne cereau bucurie, zicînd: ,,Cîntaţi-ne cîteva din cîntările Sionului!`` -

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Cum să cîntăm noi cîntările Domnului pe un pămînt străin?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Dacă te voi uita, Ierusalime, să-şi uite dreapta mea destoinicia ei!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Să mi se lipească limba de cerul gurii, dacă nu-mi voi aduce aminte de tine, dacă nu voi face din Ierusalim culmea bucuriei mele!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Adu-Ţi aminte, Doamne, de copiii Edomului, cari, în ziua nenorocirii Ierusalimului, ziceau: ,,Radeţi -l, radeţi -l din temelii!``

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Ah! fiica Babilonului, sortită pustiirii, ferice de cine-ţi va întoarce la fel răul pe care ni l-ai făcut!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Ferice de cine va apuca pe pruncii tăi, şi -i va zdrobi de stîncă!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.