Ecclesiastes 1

Cuvintele Eclesiastului, fiul lui David, împăratul Ierusalimului.
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
O, deşertăciune a deşertăciunilor, zice Eclesiastul, o deşertăciune a deşertăciunilor! Totul este deşertăciune.
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Ce folos are omul din toată truda pe care şi -o dă supt soare?
Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
Un neam trece, altul vine, şi pămîntul rămîne vecinic în picioare.
Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
Soarele răsare, apune şi aleargă spre locul de unde răsare din nou.
Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
Vîntul suflă spre miază-zi, şi se întoarce spre miază-noapte; apoi iarăş se întoarce, şi începe din nou aceleaşi rotituri.
Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
Toate rîurile se varsă în mare, şi marea tot nu se umple: ele aleargă necurmat spre locul de unde pornesc, ca iarăş să pornească de acolo.
Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
Toate lucrurile sînt într'o necurmată frămîntare, aşa cum nu se poate spune; ochiul nu se mai satură privind, şi urechea nu oboseşte auzind.
Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
Ce a fost, va mai fi, şi ce s'a făcut, se va mai face; nu este nimic nou supt soare.
Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
Dacă este vreun lucru despre care s'ar putea spune: ,,Iată ceva nou!`` de mult lucrul acela era şi în veacurile dinaintea noastră.
Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Nimeni nu-şi mai aduce aminte de ce a fost mai înainte; şi ce va mai fi, ce se va mai întîmpla mai pe urmă nu va lăsa nici o urmă de aducere aminte la cei ce vor trăi mai tîrziu.
Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
Eu, Eclesiastul, am fost împărat peste Israel, în Ierusalim.
Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
Mi-am pus inima să cercetez şi să adîncesc cu înţelepciune tot ce se întîmplă supt ceruri: iată o îndeletnicire plină de trudă, la care supune Dumnezeu pe fiii oamenilor.
A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
Am văzut tot ce se face supt soare; şi iată că totul este deşertăciune şi goană după vînt!
Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
Ce este strîmb, nu se poate îndrepta, şi ce lipseşte nu poate fi trecut la număr.
Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
Am zis în mine însumi: ,,Iată că am sporit şi am întrecut în înţelepciune pe toţi cei ce au stăpînit înaintea mea peste Ierusalim, şi mintea mea a văzut multă înţelepciune şi ştiinţă.
Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
Mi-am pus inima să cunosc înţelepciunea, şi să cunosc prostia şi nebunia. Dar am înţeles că şi aceasta este goană după vînt.
I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
Căci unde este multă înţelepciune, este şi mult necaz, şi cine ştie multe, are şi multă durere.
Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.