Job 14

O homem, nascido da mulher, é de poucos dias e cheio de inquietação.
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Nasce como a flor, e murcha; foge também como a sombra, e não permanece.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Sobre esse tal abres os teus olhos, e a mim me fazes entrar em juízo contigo?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Quem do imundo tirará o puro? Ninguém.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Visto que os seus dias estão determinados, contigo está o número dos seus meses; tu lhe puseste limites, e ele não poderá passar além deles.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Desvia dele o teu rosto, para que ele descanse e, como o jornaleiro, tenha contentamento no seu dia.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Porque há esperança para a árvore, que, se for cortada, ainda torne a brotar, e que não cessem os seus renovos.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Ainda que envelheça a sua raiz na terra, e morra o seu tronco no pó,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
contudo ao cheiro das águas brotará, e lançará ramos como uma planta nova.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
O homem, porém, morre e se desfaz; sim, rende o homem o espírito, e então onde está?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Como as águas se retiram de um lago, e um rio se esgota e seca,
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
assim o homem se deita, e não se levanta; até que não haja mais céus não acordará nem será despertado de seu sono.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Oxalá me escondesses na sepultura, e me ocultasses até que a tua ira tenha passado; que me determinasses um tempo, e te lembrasses de mim!
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
Morrendo o homem, acaso tornará a viver? Todos os dias da minha lida esperaria eu, até que viesse a minha mudança.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Chamar-me-ias, e eu te responderia; almejarias a obra de tuas mãos.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Então contarias os meus passos; não estarias a vigiar sobre o meu pecado;
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
a minha transgressão estaria selada num saco, e ocultarias a minha iniquidade.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Mas, na verdade, a montanha cai e se desfaz, e a rocha se remove do seu lugar.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
As águas gastam as pedras; as enchentes arrebatam o solo; assim tu fazes perecer a esperança do homem.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Prevaleces para sempre contra ele, e ele passa; mudas o seu rosto e o despedes.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Os seus filhos recebem honras, sem que ele o saiba; são humilhados sem que ele o perceba.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Sente as dores do seu próprio corpo somente, e só por si mesmo lamenta.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.