Lamentations 5

Kom i hu, Herre, det som har hendt oss, sku og se hvor vi blir hånet!

Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše.

Vår arv er gått over til fremmede, våre hus til utlendinger.

Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům.

Vi er blitt farløse, har ingen far; våre mødre er som enker.

Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy.

Vi må kjøpe det vann vi drikker, vår ved må vi betale.

Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází.

Våre forfølgere er på nakken av oss; vi er trette, vi får ingen hvile.

Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti.

Til Egypten har vi overgitt oss, og til Assyria, for å bli mettet med brød.

Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem.

Våre fedre har syndet, de er ikke mere; vi bærer deres misgjerninger.

Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme.

Træler hersker over oss; ingen river oss ut av deres hånd.

Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich.

Med fare for vårt liv henter vi vårt brød, truet av ørkenens sverd.

S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti.

Vår hud brenner som en ovn av hungerens luer.

Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.

Kvinner har de krenket i Sion, jomfruer i Judas byer.

Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí.

Fyrster har de hengt, de gamles åsyn har de ikke hedret.

Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti.

Unge menn bar kvernen, og gutter segnet under vedbøren.

Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají.

De gamle sitter ikke mere i porten, de unge menn ikke mere ved sin strengelek.

Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých.

Med vårt hjertes glede er det forbi, vår dans er omskiftet til sorg.

Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše.

Kronen er falt av vårt hode; ve oss, vi har syndet.

Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili.

Derfor er vårt hjerte sykt, derfor er våre øine blitt dimme,

Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše,

for Sions bergs skyld, som er øde; rever løper om på det.

Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní.

Du, Herre, troner til evig tid, din trone blir fra slekt til slekt.

Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu.

Hvorfor skulde du glemme oss evig, forlate oss for så lang en tid?

Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy?

Herre, før oss atter til dig, så vi kan komme tilbake! Forny våre dager, så de blir som i fordums tid!

Obrať nás, ó Hospodine, k sobě,a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna.

For skulde du rent ha forkastet oss? Skulde du være så storlig vred på oss?

Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?