Job 41

Ingen er så djerv at han tør tirre den; hvem tør da sette sig op imot mig?

Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

Hvem gav mig noget først, så jeg skulde gi ham vederlag? Alt under himmelen hører mig til.

Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

Jeg vil ikke tie om dens lemmer, om dens store styrke og dens fagre bygning.

Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

Hvem har dradd dens klædning av? Hvem tør komme innenfor dens dobbelte rad av tenner?

Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

Hvem har åpnet dens kjevers dør? Rundt om dens tenner er redsel.

Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

Stolte er skjoldenes rader; hvert av dem er tillukket som med et fast segl.

Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

De ligger tett innpå hverandre, og ingen luft trenger inn imellem dem.

Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

Det ene skjold henger fast ved det andre; de griper inn i hverandre og skilles ikke at.

Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

Når den nyser, stråler det frem lys, og dens øine er som morgenrødens øielokk.

Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

Bluss farer ut av dens gap, gnister spruter frem.

Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

Fra dens nesebor kommer røk som av en gryte som koker over siv.

Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

Dens ånde tender kull i brand, og luer går ut av dens gap.

Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

På dens hals har styrken sin bolig, og angsten springer foran den.

V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

Dens doglapper sitter fast; de er som støpt på den og rører sig ikke.

Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

Dens hjerte er fast som sten, fast som den underste kvernsten.

Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

Når den hever sig, gruer helter; av redsel mister de sans og samling.

Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

Rammes den med sverd, så biter det ikke på den, heller ikke lanse, pil eller kastespyd.

Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

Den akter jern som strå, kobber som ormstukket tre.

Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

Buens sønn jager den ikke på flukt; slyngens stener blir som halm for den.

Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

Stridsklubber aktes som halm, og den ler av det susende spyd.

Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

På dens buk sitter skarpe skår, den gjør spor i dyndet som efter en treskeslede.

Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

Den får dypet til å koke som en gryte; den får havet til å skumme som en salvekokers kjele.

Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

Efter den lyser dens sti; dypet synes å ha sølvhår.

Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

Det er intet på jorden som er herre over den; den er skapt til ikke å reddes.

Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

Alt som er høit, ser den i øiet; den er en konge over alle stolte dyr.

Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.