Job 29

Og Job blev ved å fremføre sin visdomstale og sa:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Å, om jeg hadde det som i fordums måneder, som i de dager da Gud vernet om mig,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

da hans lampe skinte over mitt hode, da jeg ved hans lys vandret gjennem mørket,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

slik som jeg hadde det i min modne manndoms dager, da Guds vennskap hvilte over mitt telt,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

da den Allmektige ennu var med mig, og jeg hadde mine barn omkring mig,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

da mine føtter badet sig i melk, og berget ved mitt hus lot bekker av olje strømme frem!

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Når jeg gikk op til porten i byen og inntok mitt sete på torvet,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

da drog de unge sig unda ved synet av mig, og de gråhårede reiste sig og blev stående;

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

høvdinger lot være å tale og la hånden på sin munn;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

de fornemme tidde stille, og deres tunge blev hengende ved ganen.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Enhver som hørte om mig, priste mig lykkelig, og hver den som så mig, gav mig lovord.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

For jeg berget armingen som ropte om hjelp, og den farløse som ingen hjelper hadde.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Den som var sin undergang nær, velsignet mig, og enkens hjerte fikk jeg til å juble.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Jeg klædde mig i rettferdighet, og den opslo sin bolig i mig; rettsinn bar jeg som kappe og hue.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Øine var jeg for den blinde, og føtter var jeg for den halte.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

En far var jeg for de fattige, og ukjente folks sak gransket jeg.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Jeg knuste den urettferdiges kjever og rev byttet bort fra hans tenner.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Jeg tenkte da: I mitt rede skal jeg få dø, og mine dager skal bli tallrike som sand.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Min rot skal ligge åpen for vann, og nattens dugg skal falle på mine grener.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Min ære blir alltid ny, og min bue forynges i min hånd.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Mig hørte de på, de ventet og lyttet i taushet til mitt råd.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Når jeg hadde talt, tok de ikke til orde igjen, og min tale dryppet ned over dem.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

De ventet på min tale som på regn, de åpnet sin munn som for vårregn.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Når de var motløse, smilte jeg til dem, og mitt åsyns lys kunde de ikke formørke.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Fikk jeg lyst til å gå til dem, da satt jeg der som høvding og tronte som en konge i sin krigerskare, lik en som trøster de sørgende.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.