Psalms 142

Dávid tanítása; imádság a barlangban létekor.
Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho.
Fenszóval hívom az Urat, fenszóval könyörgök az Úrhoz.
Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.
Kiöntöm előtte panaszomat, kitárom előtte nyomorúságomat,
Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.
Mikor elcsügged bennem a lelkem. Te pedig tudod az én ösvényemet, hogy az úton, a melyen járok, tőrt hánytak elém.
Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.
Tekints jobbra és lásd meg, hogy senki sincsen, a ki ismerne; nincsen számomra menedék; senki sem tudakozódik felőlem.
Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.
Hívlak téged, oh Uram; *s ezt* mondom: Te vagy oltalmam *és* örökségem az élőknek földén;
K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.
Figyelmezz esedezésemre, mert igen nyomorult vagyok! Szabadíts meg engem üldözőimtől, mert hatalmasabbak nálamnál! * (Psalms 142:8) Vezesd ki lelkemet a börtönből, hogy magasztaljam a te nevedet! Az igazak vegyenek engem körül, mikor jól teszel majd velem. *
Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já. [ (Psalms 142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš. ]