Job 13

Ímé, mindezeket látta az én szemem, hallotta az én fülem és megértette.
Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
A mint ti tudjátok, úgy tudom én is, és nem vagyok alábbvaló nálatok.
Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
Azonban én a Mindenhatóval akarok szólani; Isten előtt kivánom védeni ügyemet.
Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
Mert ti hazugságnak mesterei vagytok, és mindnyájan haszontalan orvosok.
Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
Vajha legalább mélyen hallgatnátok, az még bölcseségtekre lenne.
Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
Halljátok meg, kérlek, az én feddőzésemet, és figyeljetek az én számnak pörlekedéseire.
Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
Az Isten kedvéért szóltok-é hamisságot, és ő érette szóltok-é csalárdságot?
Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
Az ő személyére néztek-é, ha Isten mellett tusakodtok?
Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
Jó lesz-é az, ha egészen kiismer benneteket, avagy megcsalhatjátok-é őt, a mint megcsalható az ember?
Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
Keményen megbüntet, ha titkon vagytok is személyválogatók.
V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
Az ő fensége nem rettent-é meg titeket, a tőle való félelem nem száll-é rátok?
Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
A ti emlékezéseitek hamuba írott példabeszédek, a ti menedékváraitok sárvárak.
Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
Hallgassatok, ne bántsatok: hadd szóljak én, akármi essék is rajtam.
Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
Miért szaggatnám fogaimmal testemet, és miért szorítanám markomba lelkemet?
Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
Ímé, megöl engem! Nem reménylem; hiszen csak utaimat akarom védeni előtte!
By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
Sőt az lesz nékem segítségül, hogy képmutató nem juthat elébe.
Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
Hallgassátok meg figyelmetesen az én beszédemet, vegyétek füleitekbe az én mondásomat.
Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
Ímé, előterjesztem ügyemet, tudom, hogy nékem lesz igazam.
Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
Ki az, a ki perelhetne velem? Ha most hallgatnom kellene, úgy kimulnék.
Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
Csak kettőt ne cselekedj velem, szined elől akkor nem rejtőzöm el.
Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
Vedd le rólam kezedet, és a te rettentésed ne rettentsen engem.
Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
Azután szólíts és én felelek, avagy én szólok hozzád és te válaszolj.
Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
Mennyi bűnöm és vétkem van nékem? Gonoszságomat és vétkemet add tudtomra!
Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
Mért rejted el arczodat, és tartasz engemet ellenségedül?
Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
A letépett falevelet rettegteted-é, és a száraz pozdorját üldözöd-é?
Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
Hogy ily *sok* keserűséget szabtál reám, és az én ifjúságomnak vétkét örökölteted velem?!
Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
Hogy békóba teszed lábaimat, vigyázol minden én utamra, és vizsgálod lábomnak nyomait?
A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
Az pedig elsenyved, mint a redves fa, mint ruha, a melyet moly emészt.
Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.