Psalms 137

Babelin virtain tykönä me istuimme ja itkimme, kuin me Zionin muistimme.
Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.
Kanteleemme me ripustimme pajuihin, jotka siellä olivat.
Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.
Siellä he käskivät meidän veisata, jotka meitä vankina pitivät, ja iloita meidän itkussamme: Veisatkaat meille Zionin virsiä.
A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:
Kuinka me veisaisimme Herran veisun vieraalla maalla?
Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?
Jos minä unohdan sinua, Jerusalem, niin olkoon oikia käteni unohdettu.
Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.
Tarttukoon kieleni suuni lakeen, ellen minä sinua muista, ellen minä tee Jerusalemia ylimmäiseksi ilokseni.
Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.
Herra, muista Edomin lapsia Jerusalemin päivänä, jotka sanovat: repikäät maahan hamaan hänen perustukseensa asti.
Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.
Sinä hävitetty tytär, Babel; autuas on, se joka sinulle kostaa, niinkuin sinä meille tehnyt olet.
Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.
Autuas on se, joka piskuiset lapses ottaa ja paiskaa kiviin.
Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.