Lamentations 3

Minä olen mies, jonka viheliäisyyttä nähdä täytyy hänen hirmuisuutensa vitsan kautta.
Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
Hän johdatti minua ja vei pimeyteen ja ei valkeuteen.
Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
Hän on kätensä kääntänyt minua vastaan, ja toimittaa toisin aina minun kanssani.
Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
Hän on tehnyt lihani ja nahkani vanhaksi, ja luuni musertanut.
Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
Hän rakensi minua vastaan, ja sapella ja vaivalla hän minua kääri.
Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
Hän on minut pannut pimeyteen, niinkuin aikaa kuolleet.
Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
Hän on minut muurannut sisälle, etten minä pääse ulos, ja minut kovaan jalkapuuhun pannut.
Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
Ja vaikka minä huudan ja parun, niin hän kuitenkin korvansa tukitsee minun rukouksestani.
A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
Hän on muurannut tieni kiinni vuojonkivillä, ja polkuni sulkenut.
Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
Hän on väijynyt minua niinkuin karhu, niinkuin jalopeura salaisuudessa.
Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
Hän on minun antanut tieltä eksyä, ja minut repinyt säpäleiksi, ja minut autioksi tehnyt.
Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
Hän on joutsensa jännittänyt, ja asettanut minun nuolella tarkoitettavaksi.
Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
Hän ampui minun munaskuihini viinensä nuolet.
Postřelil ledví má střelami toulu svého.
Minä olen kaiken minun kansani nauru, ja heidän jokapäiväinen virtensä.
Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
Hän on haikeudella minut ravinnut, ja koiruoholla juovuttanut.
Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
Hän on hampaani somerolla rikki musertanut, hän kieritti minun tuhassa.
Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
Minun sieluni on ajettu pois rauhasta, minun täytyy hyvän unohtaa.
Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
Minä sanoin: minun voimani ja minun toivoni Herran päälle on kadonnut.
A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
Muista siis, kuinka minä niin raadollinen ja hyljätty, koiruoholla ja sapella juotettu olen.
A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
Minun sieluni sen kyllä muistaa, ja sitä itsellensä tutkistelee.
Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
Minä panen sen sydämeeni; sentähden minä vielä nyt toivon.
A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
Herran laupiudesta se on, ettemme ratki hukkuneet; ei hänen laupiutensa vielä loppunut.
Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
Vaan joka huomen se on uusi, ja sinun uskollisuutes on suuri.
Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
Herra on minun osani, sanoo minun sieluni; sentähden tahdon minä häneen toivoa.
Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
Herra on hyvä niille, jotka häneen toivovat, ja niille sieluille, jotka häntä kysyvät.
Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
Hyvä on olla kärsivällisenä ja Herralta apua toivoa.
Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
Hyvä on ihmiselle ijestä kantaa nuoruudessansa;
Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
Että hän istuu yksinänsä, on vaiti, kuin jotakin hänen päällensä tulee,
Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
Ja panee suunsa tomuun, ja odottaa toivoa,
Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
Ja antaa löydä poskillensa, ja paljon pilkkaa kärsii.
Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
Sillä ei Herra syökse pois ijankaikkisesti.
Neboť nezamítá Pán na věčnost;
Vaan hän saattaa murheelliseksi, ja taas armahtaa suuresta laupiudestansa.
Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
Sillä ei hän sydämestänsä ihmisiä kurita eikä murheesen saata,
Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
Niinkuin hän tahtois raadolliset maan päällä ratki jalkainsa alla polkea,
Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
Ja antais jonkun miehen oikeuden Ylimmäisen edessä tulla käännetyksi pois,
Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
Ja ihmistä väärin tuomita asiassansa, niinkuin ei Herra sitä näkisikään.
Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
Kuka tohtii siis sanoa: senkaltaiset tapahtuvat ilman Herran käskyä?
Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
Eikö paha ja hyvä tule Korkeimman suusta?
Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
Miksi siis ihmiset nurisevat eläissänsä? Jokainen nuriskaan syntejänsä vastaan.
Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
Tutkistelkaamme ja etsikäämme meidän menoamme, ja palatkaamme Herran tykö.
Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
Nostakaamme meidän sydämemme ja kätemme taivaasen päin, Jumalan tykö.
Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
Me, me olemme syntiä tehneet ja kovakorvaiset olleet; (sentähden) et sinä säästänytkään.
Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
Vaan sinä olet vihalla meitä peittänyt ja vainonnut, ja armottomasti surmannut.
Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
Sinä verhoitit itses pilvellä, ettei rukous päässyt sen lävitse.
Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
Sinä olet meitä tunkioksi ja saastaisuudeksi kansain seassa tehnyt.
Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
Kaikki meidän vihollisemme ovat suutansa ammottaneet meitä vastaan.
Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
Me painetaan alas ja rangaistaan pelvolla ja ahdistuksella.
Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
Minun silmäni vuotavat vesi-ojia minun kansani tyttären surkeuden tähden.
Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
Minun silmäni vuotavat ja ei taida lakata; ei he asetu,
Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
Siihenasti että Herra katsoo taivaasta alas ja näkee.
Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
Minun silmäni kuluttaa minulta elämäni kaikkein minun kaupunkini tytärten tähden.
Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
Minun viholliseni ovat minua kovin ajaneet takaa, niinkuin lintua ilman syytä.
Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
He ovat minun elämäni kuoppaan salvanneet, ja heittäneet kiven minun päälleni.
Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
Ovat myös vedet minun pääni ylitse käyneet; niin minä sanoin: nyt minä ratki hukassa olen.
Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
Minä huusin avukseni sinun nimeäs, Herra, alhaalta kuopasta;
Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
Ja sinä kuulit minun ääneni, älä korvias kätke minun huokauksestani ja huudostani.
Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
Sinä lähenet kuin minä sinua huudan, ja sanot: älä pelkää.
V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
Sinä, Herra, ratkaiset minun sieluni asian, ja lunastat minun henkeni.
Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
Herra katso, kuinka minulle niin vääryyttä tehdään, ja tuomitse minun oikeuteni.
Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
Sinä näet kaikki heidän kostonsa ja kaikki heidän ajatuksensa minusta.
Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
Herra, sinä kuulet heidän pilkkansa ja kaikki heidän ajatuksensa minua vastaan,
Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
Minun vainollisteni huulet ja heidän neuvonsa minua vastaan yli päivää.
Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
Katso, kuin he istuvat eli nousevat, niin he minusta virsiä laulavat.
Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
Kosta heille, Herra, niinkuin he ansainneet ovat, heidän kättensä töiden jälkeen.
Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
Anna heidän sydämensä vavista ja sinun kiroustas tuta.
Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
Vainoo heitä hirmuisuudella, ja hukuta heitä Herran taivaan alta.
Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.