Job 9

Job vastasi ja sanoi:
Odpověděv pak Job, řekl:
Minä kyllä sen tiedän, että niin on, ettei ihminen taida hurskas olla Jumalan edessä.
I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
Jos hän tahtois riidellä hänen kanssansa, ei hän taitais vastata häntä yhtä tuhanteen.
A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
Hän on viisas ja voimallinen: kenenkä siitä on hyvää ollut, kuin häntä vastaan on itsensä asettanut?
Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
Hän siirtää vuoret ennenkuin he sen ymmärtävät, jotka hän vihassansa kukistaa.
On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
Hän liikuttaa maan siastansa, niin että sen patsaat vapisevat.
On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
Hän puhuu auringolle, niin ei se nouse; ja hän lukitsee tähdet.
On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
Hän yksin levittää taivaat, ja käy meren aaltoin päällä.
On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
Hän tekee Otavan ja Kointähden, Seulaiset ja ne tähdet etelään päin.
On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
Hän tekee suuria töitä, joita ei taideta tutkia, ja epälukuisia ihmeitä.
On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
Katso, hän käy minun ohitseni ennenkuin minä sen havaitsen, ja menee pois ennenkuin minä sen ymmärrän.
Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
Katso, jos hän menee äkisti, kuka noutaa hänen jälleen? kuka sanoo hänelle: mitäs teet?
Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
Hän on Jumala, hänen vihaansa ei yksikään aseta; hänen allensa pitää itsensä kumartaman ylpiätkin herrat.
Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
Kuinka minun pitäisi häntä vastaaman, ja löytämän sanoja häntä vastaan?
Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
Ehkä minulla vielä oikeus olis, niin en kuitenkaan taida minä häntä vastata; vaan täytyis oikeudessa rukoilla.
Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
Ja ehkä minä vielä häntä avuksihuutaisin, ja hän kuulis minua, niin en minä uskoisi, että hän kuultelis minun ääntäni;
Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
Sillä hän hän runtelee minun tuulispäällä, ja enentää minun haavani ilman syytä.
Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
Ei hän anna minun henkeni virota, vaan täyttää minun murheella.
Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
Jos joku tahtoo voimaa, katso, hän on voimallinen; jos joku tahtoo oikeutta, kuka todistaa minun kanssani?
Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
Jos minä sanoisin: minä olen oikia, niin minun suuni kuitenkin tuomitsee minun: eli minä olen vakaa, niin hän kuitenkin tekee minun pahaksi.
Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
Ehkä minä vielä vakaa olisin, niin en minä kuitenkaan tunne itsiäni; vaan minä suutun eIämääni.
Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
Se on se ainoa minkä minä sanonut olen, hän kadottaa hyvän ja jumalattoman.
Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
Kuin hän rupee lyömään, niin hän tappaa äkisti, ja pilkkaa viattomain kiusausta.
Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
Maa annetaan jumalattoman käsiin, hän peittää sen tuomarien kasvot: ellei se niin ole, kuinka se myös toisin on?
Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
Minun päiväni ovat olleet nopiammat kuin juoksia: ne ovat paenneet, ja ei mitään hyvää nähneet.
Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
Ne ovat pois menneet kuin joutuva haaksi, kuin kotka lentää rualle.
Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
Koska minä ajattelen: minä unhotan valitukseni, ja muutan kasvoni ja virvoitan minuni:
Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
Niin minä pelkään kaikkia minun kipujani, tietäen, ettes anna minun olla viatoinna.
Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
Jos olen jumalatoin, miksi minä nyt itsiäni hukkaan vaivaan?
Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
Vaikka minä pesisin itseni lumivedessä ja puhdistaisin käteni saippualla,
Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
Niin sinä kuitenkin pistäisit minun lokaan; ja minun vaatteeni olisivat minulle kauhistukseksi.
Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
Sillä ei hän ole minun vertaiseni, jota minä vastata taidan, että me ynnä tulisimme oikeuden eteen.
Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
Ei ole joka meitä eroittaa, joka laskis kätensä meidän kahden välillemme.
Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
Hän ottakoon vitsansa pois minusta, ja älköön hänen hirmuisuutensa peljättäkö minua;
Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
Että minä puhuisin ja en pelkäisi häntä; sillä en minä mitään kanssani tiedä.
Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.