Job 4

Ja Eliphas Temanilainen vastasi ja sanoi,

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Jos joku sinun kanssas rupeis puhumaan: mitämaks et sinä sitä kärsi; mutta kuka taitaa vaiti olla?

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Katso, sinä olet monta neuvonut, ja vahvistanut väsyneitä käsiä.

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Sinun puhees on ojentanut langenneita, ja vapisevaisia polvia vahvistanut.

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Mutta että se nyt tulee sinun päälles, niin sinä väsyit, ja että se lankesi sinun päälles, niin sinä peljästyit.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Tämäkö on sinun (Jumalan) pelkos, sinun uskallukses, sinun toivos ja sinun vakuutes?

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Muistele nyt, kussa joku viatoin on hukkunut? eli kussa hurskaat ovat joskus hävinneet?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Niinkuin minä kyllä nähnyt olen, ne jotka kyntävät vääryyden, ja onnettomuuden kylvävät, sitä he myös niittävät.

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

He ovat Jumalan puhalluksen kautta kadonneet, ja hänen vihansa hengeltä hukatut.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Jalopeuran kiljumus, ja julma jalopeuran ääni, ja nuorten jalopeurain hampaat ovat lovistetut.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Vanha jalopeura hukkuu, ettei hänellä ole saalista; ja jalopeuran pojat hajoitetaan.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Ja minun tyköni on tullut salainen sana; ja minun korvani on saanut vähäisen siitä.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

Kuin minä ajattelin yönäkyjä, kuin uni lankee ihmisten päälle,

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Niin pelko ja vavistus tuli minun päälleni, ja kaikki minun luuni peljätettiin;

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Ja henki meni minun sivuitseni; kaikki minun karvani nousivat ruumiissani.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Silloin seisoi kuva minun silmäini edessä, jonka kasvoja en minä tuntenut; ja minä kuulin hiljaisen hyminän äänen:

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Kuinka on ihminen hurskaampi kuin JumaIa? eli joku mies puhtaampi kuin se, joka hänen tehnyt on?

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Katso, palveliainsa seassa ei löydä hän uskollisuutta ja enkeleissänsä löytää hän tyhmyyden:

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Kuinka enemmin niissä jotka asuvat savihuoneissa, niissä jotka ovat perustetut maan päälle, jotka toukkain tavalla murentuvat?

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Se pysyy aamusta ehtoosen asti, niin he muserretaan; ja ennenkuin he sen havaitsevat, he ijankaikkisesti hukkuvat.

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Eikö heidän jälkeenjääneensä pois oteta? he kuolevat, vaan ei viisaudessa.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.