Job 16

من این سخنان را بسیار شنیده‌ام. تسلّی شما مرا زیادتر عذاب می‌دهد.
A odpovídaje Job, řekl:
من این سخنان را بسیار شنیده‌ام. تسلّی شما مرا زیادتر عذاب می‌دهد.
Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
تا به کی به این حرفهای بیهوده ادامه می‌دهید؟ آیا شما باید همیشه حرف آخر را بزنید؟
Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
اگر من هم به جای شما بودم می‌توانستم چنین سخنانی بگویم و به عنوان اعتراض سر خود را تکان بدهم.
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
امّا من شما را نصیحت می‌کردم و با سخنان گرم، شما را تسلّی می‌دادم.
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
هرچه بگویم، از درد و رنج من کاسته نمی‌شود و اگر هم ساکت بمانم، دردم دوا نخواهد شد.
Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
زیرا تو ای خدا، مرا از زندگی خسته کرده‌ای و خانواده‌ام را از بین برده‌ای.
Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
تو عرصه را بر من تنگ کردی و دشمن من شدی. من لاغر و استخوانی شده‌ام و مردم این را نتیجهٔ گناهان من می‌دانند.
A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
تو با خشم خود، گوشت بدنم را پاره کرده‌ای، با دیدهٔ نفرت به من نگاه می‌کنی و مرا دشمن خود می‌پنداری.
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
مردم مرا مسخره می‌کنند و به دور من جمع شده به روی من سیلی می‌زنند.
Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
خدا مرا به دست مردم ظالم و شریر سپرده است.
Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
من زندگی آرام و آسوده‌ای داشتم، امّا او گلوی مرا گرفت و مرا تکه‌تکه کرد. حالا هم مرا هدف خود قرار داده،
Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
تیرهای خود را از هر سو به سوی من پرتاب می‌کند، مرا زخمی می‌کند و رحمی نشان نمی‌دهد.
Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
او مانند یک جنگجو حمله می‌کند و پی‌در‌پی مرا زخمی می‌کند.
Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
لباس سوگواری پوشیده و در خاک ذلّت نشسته‌ام.
Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
از بس گریه کرده‌ام، چشمانم سرخ شده و دیدگانم را تاریکی فراگرفته است.
Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
امّا من شخص شریری نیستم و دعای من از صمیم قلب است.
Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
ای زمین، خون مرا مپوشان و مگذار فریاد عدالت‌خواهی من خاموش گردد.
Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
شاهد من در آسمان است و برای من شفاعت می‌کند.
Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
دوستان من مسخره‌ام می‌کنند، امّا من سیل اشک را در حضور خدا جاری می‌سازم
Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
و پیش او التماس می‌کنم که به عنوان یک دوست به من گوش بدهد و حرفهای مرا بشنود.
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
زیرا بزودی می‌میرم و به جایی می‌روم که از آنجا امید بازگشت نیست.
Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.