Lamentations 5

Rememoru, ho Eternulo, kio fariĝis al ni; Rigardu kaj vidu nian malhonoron!
Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše.
Nia heredaĵo transiris al fremduloj, Niaj domoj al aligentuloj.
Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům.
Ni fariĝis orfoj senpatraj, Niaj patrinoj estas kiel vidvinoj.
Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy.
Nian akvon ni trinkas pro mono; Nian lignon ni ricevas nur pro pago.
Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází.
Oni pelas nin je nia kolo; Ni laciĝis, sed oni ne permesas al ni ripozi.
Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti.
Al Egiptujo ni etendis la manon, Al Asirio, por satiĝi per pano.
Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem.
Niaj patroj pekis, sed ili jam ne ekzistas; Kaj ni devas suferi pro iliaj malbonagoj.
Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme.
Sklavoj regas super ni; Kaj neniu liberigas nin el iliaj manoj.
Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich.
Kun danĝero por nia vivo ni akiras nian panon, Pro la glavo en la dezerto.
S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti.
Nia haŭto varmegiĝis kiel forno, Por la kruela malsato.
Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.
La virinojn en Cion ili senhonorigis, La virgulinojn en la urboj de Judujo.
Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí.
La princoj estas pendigitaj je siaj manoj; La maljunulojn oni ne respektis.
Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti.
La junuloj devas porti muelŝtonojn; La knaboj falas sub la lignoŝarĝoj.
Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají.
La maljunuloj jam ne sidas ĉe la pordegoj, La junuloj jam ne kantas.
Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých.
Malaperis la gajeco de nia koro; Niaj dancrondoj aliformiĝis en funebron.
Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše.
Defalis la krono de nia kapo; Ho ve al ni, ke ni pekis!
Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili.
Pro tio senfortiĝis nia koro, Pro tio senlumiĝis niaj okuloj:
Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše,
Pro la monto Cion, ke ĝi fariĝis dezerta, Ke vulpoj vagas sur ĝi.
Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní.
Sed Vi, ho Eternulo, kiu restas eterne Kaj kies trono staras de generacio al generacio,
Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu.
Kial Vi forgesis nin kvazaŭ por eterne, Forlasis nin por longa tempo?
Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy?
Reirigu nin, ho Eternulo, al Vi, ke ni revenu; Renovigu niajn tagojn kiel en la tempo antaŭa.
Obrať nás, ó Hospodine, k sobě,a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna.
Ĉar ĉu Vi nin tute forpuŝis? Vi tre forte ekkoleris kontraŭ ni.
Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?