Job 21

A odpovídaje Job, řekl:
А Йов відповів та й сказав:
Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.
Уважно послухайте слово моє, і нехай буде мені це розрадою вашою!
Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.
Перетерпіть мені, а я промовлятиму, по промові ж моїй насміхатися будеш.
Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?
Хіба до людини моє нарікання? Чи не мав би чого стати нетерпеливим мій дух?
Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.
Оберніться до мене й жахніться, та руку на уста свої покладіть...
Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.
І якщо я згадаю про це, то жахаюсь, і морозом проймається тіло моє...
Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?
Чого несправедливі живуть, доживають до віку, й багатством зміцняються?
Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.
Насіння їх міцно стоїть перед ними, при них, а їхні нащадки на їхніх очах...
Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.
Доми їхні то спокій від страху, і над ними нема бича Божого.
Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.
Спинається бик його, і не даремно, зачинає корова його, й не скидає.
Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.
Вони випускають своїх молодят, як отару, а їх діти вибрикують.
Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.
Вони голос здіймають при бубні та цитрі, і веселяться при звуку сопілки.
Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.
Провадять в добрі свої дні, і сходять в спокої в шеол.
Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.
А до Бога говорять вони: Уступися від нас, ми ж доріг Твоїх знати не хочем!
Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?
Що таке Всемогутній, що будем служити Йому? І що скористаєм, як будем благати Його?
Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.
Та не в їхній руці добро їхнє, далека від мене порада безбожних...
Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?
Як часто світильник безбожним згасає, і приходить на них їх нещастя? Він приділює в гніві Своїм на них пастки!
Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?
Вони будуть, немов та солома на вітрі, і немов та полова, що буря схопила її!
Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,
Бог ховає синам його кривду Свою та нехай надолужить самому йому, і він знатиме!
A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?
Нехай його очі побачать нещастя його, й бодай сам він пив гнів Всемогутнього!
O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?
Яке бо старання його про родину по ньому, як для нього число його місяців вже перелічене?
Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?
Чи буде хто Бога навчати знання, Його, що й небесних судитиме?
Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.
Оцей в повній силі своїй помирає, увесь він спокійний та мирний,
Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
діжки його повні були молока, а мізок костей його свіжий.
Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.
А цей помирає з душею огірченою, і доброго не споживав він,
Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.
та порохом будуть лежати обоє вони, і черва їх покриє...
Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.
Тож я знаю думки ваші й задуми, що хочете кривдити ними мене.
Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?
Бож питаєте ви: Де князів дім, і де намет пробування безбожних?
Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,
Тож спитайтеся тих, що дорогою йдуть, а їхніх ознак не затаюйте:
Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?
що буває врятований злий в день загибелі, на день гніву відводиться в захист!
Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?
Хто йому розповість у лице про дорогу його? А коли наробив, хто йому надолужить?
A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.
І на кладовище буде проваджений він, і про могилу подбають...
Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.
Скиби долини солодкі йому, і тягнеться кожна людина за ним, а тим, хто попереду нього, немає числа...
Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.
І як ви мене потішаєте марністю, коли з ваших відповідей зостається сама тільки фальш?...