James 3

Nebuďtež mnozí mistři, bratří moji, vědouce, že bychom těžší odsouzení vzali.
Не багато-хто ставайте, брати мої, учителями, знавши, що більший осуд приймемо.
V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožť neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati všecko tělo.
Бо багато ми всі помиляємось. Коли хто не помиляється в слові, то це муж досконалий, спроможний приборкувати й усе тіло.
An my koně v uzdu pojímáme, aby nám povolni byli, a vším tělem jejich vládneme.
От і коням вкладаєм уздечки до рота, щоб корилися нам, і ми всім їхнім тілом керуємо.
An i lodí tak veliké jsouce a prudkými větry hnány bývajíce, však i nejmenším veslem bývají sem i tam obracíny, kamžkoli líbí se tomu, kdož je spravuje.
От і кораблі, хоч які величезні та гнані вітрами жорстокими, проте найменшим стерном скеровуються, куди хоче стерничий.
Tak i jazyk malý úd jest, avšak veliké věci provodí. Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí!
Так само й язик, малий член, але хвалиться вельми! Ось маленький огонь, а запалює величезного ліса!
A jestiť jazyk jako oheň a svět nepravosti. Takť jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného.
І язик то огонь. Як світ неправости, поставлений так поміж нашими членами, язик сквернить усе тіло, запалює круг життя, і сам запалюється від геєнни.
Všeliké zajisté přirození i zvěři, i ptactva, i hadů, i mořských potvor bývá zkroceno, a jest okroceno od lidí;
Бо всяка природа звірів і пташок, гадів і морських потвор приборкується, і приборкана буде природою людською,
Ale jazyka žádný z lidí zkrotiti nemůže; tak jest nezkrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného.
та не може ніхто із людей язика вгамувати, він зло безупинне, він повний отрути смертельної!
Jím dobrořečíme Bohu Otci a jím zlořečíme lidem, ku podobenství Božímu stvořeným.
Ним ми благословляємо Бога й Отця, і ним проклинаєм людей, що створені на Божу подобу.
Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji.
Із тих самих уст виходить благословення й прокляття. Не повинно, брати мої, щоб так це було!
Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkou i hořkou vodu?
Хіба з одного отвору виходить вода солодка й гірка?
Zdaliž může, bratří moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Takť žádná studnice slané a sladké vody spolu vydávati nemůže.
Хіба може, брати мої, фіґове дерево родити оливки, або виноград фіґи? Солодка вода не тече з солонця.
Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti.
Хто мудрий і розумний між вами? Нехай він покаже діла свої в лагідній мудрості добрим поводженням!
Pakliť máte mezi sebou hořkou závist a zdráždění v srdci svém, nechlubte se a neklamejte proti pravdě.
Коли ж гірку заздрість та сварку ви маєте в серці своєму, то не величайтесь та не говоріть неправди на правду,
Neníť zajisté ta moudrost shůry sstupující, ale jest zemská, hovadná a ďábelská.
це не мудрість, що ніби зверху походить вона, але земна, тілесна та демонська.
Nebo kdežť jest závist a rozdráždění, tu jest roztržka a všeliké dílo zlé.
Бо де заздрість та сварка, там безлад та всяка зла річ!
Ale moudrost, kteráž jest shůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství.
А мудрість, що зверху вона, насамперед чиста, а потім спокійна, лагідна, покірлива, повна милосердя та добрих плодів, безстороння та нелукава.
Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí.
А плід правди сіється творцями миру.