Job 4

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Temanlı Elifaz şöyle yanıtladı:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

“Biri sana bir şey söylemeye çalışsa gücenir misin? Kim konuşmadan durabilir?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Evet, pek çoklarına sen ders verdin, Zayıf elleri güçlendirdin,

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Tökezleyeni senin sözlerin ayakta tuttu, Titreyen dizleri sen pekiştirdin.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Ama şimdi senin başına gelince gücüne gidiyor, Sana dokununca yılgınlığa düşüyorsun.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Senin güvendiğin Tanrı’dan korkun değil mi, Umudun kusursuz yaşamında değil mi?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

“Düşün biraz: Hangi suçsuz yok oldu, Nerede doğrular yıkıma uğradı?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Benim gördüğüm kadarıyla, fesat sürenler, Kötülük tohumu ekenler ektiklerini biçiyor.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Tanrı’nın soluğuyla yok oluyor, Öfkesinin rüzgarıyla tükeniyorlar.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Aslanın kükremesi, homurtusu kesildi, Dişleri kırıldı genç aslanların.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Aslan av bulamadığı için yok oluyor, Dişi aslanın yavruları dağılıyor.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

“Bir söz gizlice erişti bana, Fısıltısı kulağıma ulaştı.

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Gece rüyaların doğurduğu düşünceler içinde, İnsanları ağır uyku bastığı zaman,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Beni dehşet ve titreme aldı, Bütün kemiklerimi sarstı.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Önümden bir ruh geçti, Tüylerim ürperdi.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Durdu, ama ne olduğunu seçemedim. Bir suret duruyordu gözümün önünde, Çıt çıkmazken bir ses duydum:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

‘Tanrı karşısında insan doğru olabilir mi? Kendisini yaratanın karşısında temiz çıkabilir mi?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Bakın, Tanrı kullarına güvenmez, Meleklerinde hata bulur da,

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Çamur evlerde oturanlara, Mayası toprak olanlara, Güveden kolay ezilenlere mi güvenir?

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Ömürleri sabahtan akşama varmaz, Kimse farkına varmadan sonsuza dek yok olurlar.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

İçlerindeki çadır ipleri çekilince, Bilgelikten yoksun olarak ölüp giderler.’