Job 3

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

[] Sonunda Eyüp ağzını açtı ve doğduğu güne lanet edip şöyle dedi:

Nebo mluvě Job, řekl:

[] Sonunda Eyüp ağzını açtı ve doğduğu güne lanet edip şöyle dedi:

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

“Doğduğum gün yok olsun, ‘Bir oğul doğdu’ denen gece yok olsun!

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Karanlığa bürünsün o gün, Yüce Tanrı onunla ilgilenmesin, Üzerine ışık doğmasın.

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Karanlık ve ölüm gölgesi sahip çıksın o güne, Bulut çöksün üzerine; Işığını karanlık söndürsün.

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Zifiri karanlık yutsun o geceyi, Yılın günleri arasında sayılmasın, Aylardan hiçbirine girmesin.

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Kısır olsun o gece, Sevinç sesi duyulmasın içinde.

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Günleri lanetleyenler, Livyatan’ı uyandırmaya hazır olanlar, O günü lanetlesin.

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

Akşamının yıldızları kararsın, Boş yere aydınlığı beklesin, Tan atışını görmesin.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Çünkü sıkıntı yüzü görmemem için Anamın rahminin kapılarını üstüme kapamadı.

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

“Neden doğarken ölmedim, Rahimden çıkarken son soluğumu vermedim?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Neden beni dizler, Emeyim diye memeler karşıladı?

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

Çünkü şimdi huzur içinde yatmış, Uyuyup dinlenmiş olurdum;

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

Yaptırdıkları kentler şimdi viran olan Dünya kralları ve danışmanlarıyla birlikte,

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Evlerini gümüşle dolduran Altın sahibi önderlerle birlikte.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Neden düşük bir çocuk gibi, Gün yüzü görmemiş yavrular gibi toprağa gömülmedim?

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Orada kötüler kargaşayı bırakır, Yorgunlar rahat eder.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Tutsaklar huzur içinde yaşar, Angaryacının sesini duymazlar.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Küçük de büyük de oradadır, Köle efendisinden özgürdür.

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

“Niçin sıkıntı çekenlere ışık, Acı içindekilere yaşam verilir?

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

[] Oysa onlar gelmeyen ölümü özler, Onu define arar gibi ararlar;

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Mezara kavuşunca Neşeden coşar, sevinç bulurlar.

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Neden yaşam verilir nereye gideceğini bilmeyen insana, Çevresini Tanrı’nın çitle çevirdiği kişiye?

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Çünkü iniltim ekmekten önce geliyor, Su gibi dökülmekte feryadım.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Korktuğum, Çekindiğim başıma geldi.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Huzur yok, sükûnet yok, rahat yok, Yalnız kargaşa var.”