Job 29

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Eyüp yine anlatmaya başladı:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

“Keşke geçen aylar geri gelseydi, Tanrı’nın beni kolladığı,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Kandilinin başımın üstünde parladığı, Işığıyla karanlıkta yürüdüğüm günler,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Keşke olgunluk günlerim geri gelseydi, Tanrı’nın çadırımı dostça koruduğu,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Her Şeye Gücü Yeten’in henüz benimle olduğu, Çocuklarımın çevremde bulunduğu,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Yollarımın sütle yıkandığı, Yanımdaki kayanın zeytinyağı akıttığı günler!

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

“Kent kapısına gidip Kürsümü meydana koyduğumda,

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Gençler beni görüp gizlenir, Yaşlılar kalkıp ayakta dururlardı;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Önderler konuşmaktan çekinir, Elleriyle ağızlarını kaparlardı;

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Soyluların sesi kesilir, Dilleri damaklarına yapışırdı.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Beni duyan kutlar, Beni gören överdi;

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Çünkü yardım isteyen yoksulu, Desteği olmayan öksüzü kurtarırdım.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Ölmekte olanın hayır duasını alır, Dul kadının yüreğini sevinçten coştururdum.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Doğruluğu giysi gibi giyindim, Adalet kaftanım ve sarığımdı sanki.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Körlere göz, Topallara ayaktım.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

Yoksullara babalık eder, Garibin davasını üstlenirdim.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Haksızın çenesini kırar, Avını dişlerinin arasından kapardım.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

“ ‘Son soluğumu yuvamda vereceğim’ diye düşünüyordum, ‘Günlerim kum taneleri kadar çok.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Köküm sulara erişecek, Çiy geceyi dallarımda geçirecek.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Aldığım övgüler tazelenecek, Elimdeki yay yenilenecek.’

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

“İnsanlar beni saygıyla dinler, Öğüdümü sessizce beklerlerdi.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Ben konuştuktan sonra onlar konuşmazdı, Sözlerim üzerlerine damlardı.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Yağmuru beklercesine beni bekler, Son yağmurları içercesine sözlerimi içerlerdi.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Kendilerine gülümsediğimde gözlerine inanmazlardı, Güler yüzlülüğüm onlara cesaret verirdi.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Onların yolunu ben seçer, başlarında dururdum, Askerlerinin ortasında kral gibi otururdum, Yaslıları avutan biri gibiydim.